Na vlastní kůži

V čekárně pražského tetovacího studia Uzi si u dvou stolků zákazníci listují v katalozích tetovacích předloh. Lítací dveře ve stylu amerického saloonu oddělují „ordinaci“ od „umělecké dílny“. Napjatou náladu zvyšuje bzučení tetovací pistole, podobné zubařově vrtačce. Ve vzduchu je cítit strach, vzrušení a čůrky potu na zádech.„Mně by se líbilo, kdyby sem jednou přišel nějaký novinář, nejdřív se dal tetovat a potom začal něco psát,“ říká mi Zdeněk Stropek, jeden z tatérů. „To sem pořád všichni chodí a ptají se, jestli to bolí."Na křesle pod ním sedí pohublý mladíček v tílku. Je tu poprvé. Zdeněk mu na tenkou paži tetuje stočenou kobru. Chlapec polkne a dívá se strnule. "Hele, jsi v pohodě?“ ptá se tatér a podává mu vodu.Na druhém křesle trůní svalnatý atlet, dobře metr devadesát. K čínskému znaku na rameni mu Michal Beneš alias Béňa, druhý tatér studia Uzi, vyrývá tygří spřežení s nahou divoženkou. Nad ním visí na zdi relikvie americké armády a plakát Schwarzeneggera.„To je borec,“ kývne hlavou k plakátu tatér.„No, vždyť je to taky Čech z Grazu,“ konverzuje kolega.Dozvídám se ještě, že Uzi je název pro izraelskou zbraň na boj zblízka v uzavřeném prostoru.

Jak se to stalo?

V minulém století patřili tetovaní lidé - alespoň v euroamerickém kulturním prostředí - k cirkusovým atrakcím. Byli ukazováni spolu s všelijakými anomáliemi a kuriozitami, kterých se příroda na lidském rodu dopustila. Cirkusy byly také místem, kde předváděli své umění i samotní…