Zápas u konce filosofie

V předvečer 26. května 1976 učinil Martin Heidegger - tehdy více než osmdesátilet - ještě několik kroků po zahradě svého domu ve Freiburku, po osvěžujícím spánku a ranním probuzení krátce znovu usnul, a zemřel. Uzavřela se životní pouť myslitele, o kterém je nyní, před koncem století, možno říci, že patřil nejen k velkým postavám našeho převraty a pohromami naplněného sekula, ale i k největším postavám filosofie vůbec. Hannah Arendtová proto hovoří o bouři, ženoucí se Heideggerovým myšlením, jež nepochází z tohoto století, ale jako bouře, která k nám vane vstříc z Platónova díla, „vychází z něčeho prastarého … vrací se opět k prastarému“, jako vše, co je dovršené. Heidegger náleží k filosofům epochálního významu, o nichž platí, že přinášejí nové pojetí myšlenkové práce, která je pak v nových obměnách přijímána, ověřována, modifikována, anebo popírána. Právě Heidegger jako málokterý filosof je tak nenávistně odmítaný. Až xenofobskou averzi a antipatii vzbuzuje u některých již jeho řeč, myšlenkové pochody, mnohým tak cizí, že nejsouce schopni je sledovat, odvrhují bez dalšího studia dílo vcelku. Heidegger je pro ně „melhuba“, „praněmecký filosofický přežvýkavec, neustále březí filosofická kráva“, abychom uvedli alespoň slova hrdiny novely Thomase Bernharda Starší mistři, „takřka filosofický sňatkový podvodník“. Ostatně filosofie jako hledání a tázání po počátečním je pro smích i trácké služce, jak víme z prastarého příběhu o Tháletovi, prvním filosofovi, který pozoruje…