Jak bude po volbách

Podlehnou Češi politikům, kteří slibují rychlé řešení, čím jednodušší, tím lepší? Vážnost této otázky roste v posledních týdnech stejnou rychlostí jako předvolební preference extrémních stran - už dnes se očekává, že komunisty nebo sládkovce bude stejně jako před čtyřmi lety volit přinejmenším každý pátý občan. Definitivní odpověď uslyšíme koncem týdne.V některých tuzemských oblastech je ale jasno už dopředu. Výsledky dvou parlamentních a jedněch komunálních voleb prozrazují, že zaslíbeným krajem extrémismu se staly chátrající pohraniční obce okresů Most a Chomutov, kde suverénním komunistům dýchají na záda jedině sládkovci. Naopak na konzervativním Hlučínsku dosahuje společný zisk obou totalitních stran sotva dvou procent. Reportéři Respektu tam byli již před časem ověřit, jak se politická příchylnost podepisuje v běžném životě a prosperitě oblasti. Mekku pravověrných republikánů, severočeské Výsluní, navštívili před čtyřmi a opět před dvěma lety (Respekt č. 28/92,č. 46/94), nejznámější pevnost ODA na východě republiky, slezské Kravaře, již v roce '91 (Respekt č. 28/91). Současná exkurze do ukázkových obcí naznačuje, k jaké budoucnosti zavedlo rodáky z Výsluní a Kravař jejich rozhodnutí těsně po revoluci.

Výsluní - Sonnenberg

Deset kilometrů za Chomutovem se kolem tržiště plného trpaslíků a levných cigaret odbočuje z mezinárodního tahu Praha - Chemnitz doleva. Křižovatku lemují plakáty Miroslava Sládka, jehož prst míří přímo na čela kolemjedoucích řidičů: „Tvůj hlas rozhodne!“ Rozbitá silnice běží mezi pastvinami k obzoru, na kterém se rýsuje věž vyhořelého kostela. Městečko rozložené kolem něj bývalo kdysi prosperujícím výletním místem Krušných hor. Poválečný odsun a zvraty minulého půlstoletí z něj udělaly chátrající vísku, ve které místo původních tří tisíc obyvatel žije něco přes dvě stovky duší. Kontakt se světem obstarává dvakrát denně zaprášený autobus. Jsme ve Výsluní alias Sonnenbergu, baště tuzemského politického dna, kde při minulých komunálních volbách sestavily kandidátky jen dvě strany - republikáni a komunisté.Je deset hodin dopoledne a na zarostlé návsi se pohybuje jediný člověk: šedovlasá žena přelepuje plakáty lidové strany portrétem Miroslava Sládka. Občas pro zpestření přidá ještě leták s německou orlicí zatínající drápy do mapy Československa a tučně tištěný slib obnovení trestu smrti. Lepička pracuje s velkým zápalem - po klidné síle Josefa Luxe není za chvíli ani památky.

Tschechische Spezialitäten

Před čtyřmi lety měla republikánská buňka ve Výsluní třicet členů. Dnes jich zbylo dvanáct, ostatní ze strany vystoupili nebo se odstěhovali. Předseda však zůstává stále stejný. František Minařík (61), pomenší muž s jizvou přes půl tváře, věří svému vůdci stejně jako při minulých parlamentních volbách. „Kdyby teď Sládek zavelel, jdeme na Hrad a všechny naházíme do Vltavy, přisámbohu, nikdo mě nezadrží,“ říkal novinářům tehdy v létě 1992. Plynoucí čas a dva infarkty se však podepsaly i na jeho temperamentu. „Už se nerozčiluju, nemá to smysl,“ vysvětluje svůj nový přístup k politice. „Před volbama je sranda, navíc jsem si jistý, že v severních Čechách vyhrajeme."Pan Minařík, po matce poloviční Němec, nenávidí nejvíc komunisty a hned po nich ty, kteří "nás chtějí zaprodat Sudeťákům“. Když v prosinci roku 1989 poznal Miroslava Sládka, bylo mu jasné, že to je politik s velkým P. Hrdě vzpomíná, jak v únoru 1990 s „doktorem“ spoluzakládal partaj. Místní sice říkají, že nábor do strany organizoval pan Minařík v hospodě - adepta prý vždycky nejdříve opil a pak mu dal podepsat přihlášku, předseda to však rozhodně popírá.Ať už to s přijímáním zájemců bylo jakkoli, faktem je, že minulé parlamentní volby sládkovci ve Výsluní vyhráli. Popularitou jim v obci tenkrát mohl konkurovat pouze Levý blok. Komunální volby před dvěma lety už nebyly tak slavné - z devíti členů obecního zastupitelstva je šest komunistů a pouze tři republikáni. K volební porážce přispěl podle usedlíků zejména fakt, že se na republikánské kandidátce objevilo jméno Josefa Lacmana (48). Bývalý policista, který v roce 1992 neúspěšně kandidoval za sládkovce do České národní rady, má v obci tu nejhorší pověst: ještě v uniformě prý mlátil lidi, při revoluci chodil po vsi a hajloval a pak byl nějaký čas ve vazbě jako podezřelý z přepadu benzinové pumpy. Vyšetřování vždy ovšem uvízlo na nedostatku důkazů.Dnes už ale pana Lacmana více než boj za čisté Čechy bez cikánů a sudeťáků zajímá obchod. „Tschechische Spezialitäten“ hlásá cedule u příjezdové cesty k jeho restaurantu „Ranč Oáza“ asi kilometr před Výsluním. Před patrovým roubeným domem se mezi automobily hostů procházejí dva koně. „Mit knedel, ja?“ ujišťuje se paní Lacmanová o nejnovější objednávce. Ceny jídla se pohybují kolem šedesáti korun, zato pivo je láce: šest padesát za půllitr. Nízká cena zaráží o to víc, že ranč nemá kolem sebe konkurenci - jedna hospoda ve Výsluní je už měsíce zavřená a druhá má otevřeno jen dvakrát týdně. Zda si však bývalý neúspěšný kandidát na poslanecké křeslo získává levným pivem ztracenou důvěru svých sousedů, lze jen hádat. Majitel „Českých specialit“ přechází otázky na svoje politické angažmá mlčením - má prý špatné zkušenosti s novináři.

Kdo koho podpoří

První polistopadový starosta Výsluní Petr Voříšek byl zvolen za OF, ještě ve funkci si však podal přihlášku k republikánům. Do paměti spoluobčanů se zapsal především specifickým způsobem, jakým řídil obecní zastupitelstvo. „Děly se tu neuvěřitelné věci,“ vzpomíná Voříškův nástupce František Doksanský (KSČM). „Členové zastupitelstva si vždycky otevřeli flašku rumu a pak si sami sobě odsouhlasili třeba prodej obecního domu za třicet tisíc.“ Podle Doksanského byla jediným pozitivem Voříškovy vlády nad obcí nová fasáda radnice.Právě před touto radnicí zastavuje hodinu po středečním poledni stříbrná šestsettřináctka. Uvnitř sedí ředitel děčínské Desty, jinak stínový ministr průmyslu za sociální demokracii Miroslav Grégr, čtyřka na severočeské kandidátce. Přes zjevnou příchylnost místního obyvatelstva k extrémistům mají o sonnenbergské voliče zájem i zástupci tzv. solidních stran. Spolu s Grégrem přijel agitovat i sociálnědemokratický starosta severočeských Podsedic Robert Kopecký. Mítinku ale chybí to podstatné - občané. Plakát, který na setkání zval, někdo strhl pár minut poté, co ho tu vyvěsili. „My jsme to nebyli,“ dušuje se šéf republikánů Minařík. Právě on tvoří spolu s někdejším komunistickým starostou Výsluní panem Mlíkem jediné obecenstvo.„Tak s kým byste udělali tu vládu?“ zajímá se exstarosta, který do Výsluní přišel před padesáti lety z Kladna, aby „dosídlil“ pohraničí uprázdněné po odsunu Němců. Robert Kopecký líčí svou představu koalice ČSSD, KDU, ODA „s tichou podporou vašich stran i za cenu parlamentních postů“. „A koho byste podpořili vy, pánové? Nás, nebo ODS?“ vrací Kopecký debatérům otázku. „Levice by měla držet spolu,“ supluje stanovisko ÚV KSČM pan Mlíko. Republikán Minařík si státnický postoj formulovat netroufá. „Nechávám tuhle otázku bez odpovědi,“ prozrazuje, že se za pár let v politice už něco přiučil. Starosta Podsedic pak drží projev, že by do parlamentu měli přicházet lidé z komunální politiky, a vypráví užaslým posluchačům, jak může vypadat vesnice v rukou sociálních demokratů: podsedičtí například provozují vlastní autobus, který jezdí výrazně levněji než ČSAD, a letos dokonce začínají stavět nové obecní byty. Když jsou v rychlosti probrány všechny sporné otázky předvolebních slibů, nacházejí všichni přítomní téma, na němž se vespolek shodnou: jak je nutné bránit proti revanšistům „spravedlivý a korektní odsun“ sudetoněmeckého obyvatelstva.

Život je nádhera

Zatímco jiné příhraniční obce dokázaly využít otevřených hranic a přílivu zejména německých turistů, ve Výsluní se nic z toho neprojevilo. Špinavá a rozbitá vesnice připomíná svou atmosférou léta hluboké normalizace. Po stránce občanského komfortu jdou věci dokonce spíš k horšímu: kromě hospod byl před rokem uzavřen i jediný místní obchod se smíšeným zbožím. V zimě zásobovala obyvatelstvo jídlem pojízdná prodejna, na jaře začaly fungovat dva malé obchůdky s potravinami. Návštěvník či turista na ně však příliš spoléhat nemůže - mají otevřeno jen brzy ráno a pak dvě hodiny odpoledne.„Když tady ty lidi vidím, mám chuť si kleknout a tlouct hlavou o zem,“ hodnotí své nové sousedy pan Jiří Machalík, který se do Výsluní přistěhoval před třemi lety z Rakovníka. „Je vidět, že se sem po válce nahrnula sběř z celé republiky.“ Se svými společníky si pan Machalík od státu pronajal půdu bývalého JZD. Začínal se čtyřiceti krávami, dnes se na travnatých pláních u Výsluní pase dvěstěhlavé stádo. Celý rok jsou na vzduchu. Místním lidem se tenhle způsob zemědělství moc nelíbí, pan Machalík je ale o správnosti svých metod skálopevně přesvědčen: „Krávy samy vědí, co je pro ně nejlepší, a tak je nechávám žít, jak chtějí."Nedůvěru obyvatel Výsluní si pan Machalík vysloužil nejen díky liberálnímu chovu zvířat, ale i pro svou politickou orientaci. Je totiž příznivcem Demokratické unie Aleny Hromádkové. K útočnému dryáčnictví její předsedkyně má ovšem daleko, dokonce si velmi pochvaluje dotační politiku Ministerstva zemědělství. Klidný čtyřicátník svou filozofii vysvětluje prostě: "Místní pořád na něco nadávaj, ale přál bych vám vidět, jak pracujou. Já si myslím, že by člověk měl mít v životě radost. Když si tady sednu pod strom, zapálím si cigáro a koukám na krávy, říkám si: život je nádhera.“

Kravaře: hnízdo pravice

Během svého turné po slezských obcích se předseda sociálních demokratů Miloš Zeman nikde nedočkal tak nevlídného přijetí jako v městečku Kravaře. Když sem ve čtvrtek 16. května k večeru dorazil jeho volební autobus, visely v obci jen dva druhy plakátů: ODA a ODS. Během Zemanova projevu k několika desítkám občanů vyběhl z nákupního střediska u hlavní silnice muž s platem vajíček. „Hodit se mi to nepodařilo, měl s sebou ochranku,“ lituje majitel místního bufetu Karel Klanica. Neoblíbenému politikovi se tedy pomstil jinak: udal jeho autobus policistům pro nesprávné parkování a Zemák musel vycouvat.Neúspěch předáka české levice jen stvrzuje pověst Kravař coby pravicové bašty. Na radnici tu mají po osmi mandátech ODA a lidovci, v opozici jsou čtyři zastupitelé za ODS a jeden komunista, bývalý předseda národního výboru. V sedmitisícovém městečku mezi Opavou a Ostravou nebyla pro malý zájem nikdy založena republikánská buňka a komunisté se zde od roku 1990 těší maximálně dvouprocentní podpoře. Ani letos se nedá čekat jiný výsledek.Stoletá voda, která tento měsíc zaplavila řadu severomoravských obcí, se nevyhnula ani Kravařům. V úterý 14. května vtrhl do domů ve spodní části obce bahnitý příliv. Město si však s neštěstím poradilo rychle: starosta a jeho zástupce byli na místě od prvních chvil, sami začali nosit pytle s pískem a organizovali pomoc. Na rozdíl od obcí v sousedním okrese Bruntál nebylo potřeba shánět pro vytopené obyvatele nouzové ubytování v hostinci nebo v tělocvičně. Kravařští si je v tichosti rozebrali mezi sebou. Každý je tu totiž něčí příbuzný anebo známý.Soběstačnost a společně sdílený odpor k totalitním stranám ovšem koření hlouběji než jen v rodovém příbuzenství a prosté spokojenosti s dneškem. Kravaře leží na Hlučínsku, území se složitými dějinami. Téměř dvě stě let, až do roku 1919, patřilo Prusům. Hitler proto za války vyjmul celou oblast z protektorátu a prohlásil ji za součást říše, takže místní obyvatelé museli narukovat do wehrmachtu. Po válce bylo sto devět místních rodin odsunuto do Německa. „Díky těmto příbuzným měli zdejší usedlíci i za minulého režimu pravidelný kontakt se Západem, a mohli proto srovnávat,“ říká historik Erich Šefčík, který pro zdejší muzeum chystá expozici Život lidu Hlučínska. Srovnávání bylo o to snazší, že komunistický stát „nespolehlivým živlům“ z Hlučínska nikdy neodpustil: např. předsedou národního výboru se za celých čtyřicet let nemohl stát rodák z Kravař a Benešův dekret proti zrádcům a kolaborantům tady úřady použily ještě v roce 1971, když potřebovaly zabrat půdu.

Z chudého chlapce milionářem

Minulost se v obci neprojevuje jen německými příjmeními a křestními jmény. „Místní byli 170 let vychovávání pruským režimem k řádu,“ říká historik Šefčík. „Jako ‚Prajzaci‘ svým sousedům přes řeku, ‚cisařakum‘, chtěli předvést, jak jsou schopnější a pracovitější.“ Ukázkou schopnosti vyniknout může být majitel textilního podniku v Kravařích Jindřich Stoklasa, předloni zvolený za ODA do městské rady. Začínal se dvěma šicími stroji na půdě a dnes - prý bez pomoci bohatých německých příbuzných - to dotáhl k firmě, která dává práci padesáti místním lidem. Od podobných živnostníků má letos město do svého šedesátimilionového rozpočtu vybrat na dani rovných 17,5 milionu korun. Úspěch má však i své stinné stránky. Z Kravař je například i známý podnikatel a sponzor ODA Kamil Kolek, který bude zanedlouho před soudem jako svědek vysvětlovat, jak získal od ministra Dlouhého mnohamilionovou slevu při privatizaci opavského obchodního domu Breda. Snad pro tyto problémy se usedlíci nechtějí moc hlásit ke Kolkovu rodáctví - „Ten už tady dávno nebydlí, ten je v Opavě“ - a mnohem raději upozorňují cizince na místní skromnou Miss Evropy Moniku Žídkovou, která i po svém oslnivém úspěchu dál studuje na učitelku.

Vzhůru na brigádu

Je pátek po poledni, deset dní po záplavách. Na kraji obce vylepuje skupinka stoupenců ODS plakáty s předsedou Klausem. Jejich šéf, podmračený odulý muž, přikyvuje: „Můžeme si promluvit, ale ať nás nevidí nikdo z radnice! Běžte si pro auto a pojedete pomalu za mnou.“ Je to bývalý vedoucí městského stavebního odboru Alfréd Kunčík, který se v předloňských komunálních volbách neúspěšně ucházel o post starosty. Bezpečné místo pro promluvu nalézá až v předsíni u jedné členky strany. „Zapište si, jak to budu říkat,“ přikazuje. „Starosta Tošer se přistěhoval z Kobeřic a jeho otec tam pil první ligu s ruskými generály.“ V hodinovém proslovu pak obviňuje současné vedení radnice z korupce a poškozování města.Kunčíkův výstup dobře ilustruje situaci na politické scéně v Kravařích: místo souboje pravice s levicí zde bojuje pravice s pravicí. Polistopadový starosta Miroslav Tošer (ODA), který získal ve volbách 1994 nejvíc preferencí (kdežto Kunčíka odsunuli Kravařští svými hlasy z prvního místa na nevolitelné), považuje místní ODS za „velmi netypickou“: její členové se svými názory blíží spíše Sládkovým republikánům. „Z velké části je zaměstnávám na veřejných pracích,“ říká stručně šéf radnice.Podle Miroslava Tošera lze i na tak malém městě rozpoznat, zda je starosta z levice, nebo z pravice. „V kampani před obecními volbami náš komunista pan Peterek - dobře, že ho tu máme pro kontrast - považoval za svůj úspěch, že zmařil prodej některých domů. My jsme obecní majetek co nejvíce prodávali, další peníze jsme si vypůjčili a rychle stavěli, co bylo potřeba.“ Osmnáctimilionový úvěr, který dnes město tíží, chápou kravařští radní jako menší zlo. Spor se vede i o účast lidí na životě obce: „Komunisté vzpomínají na brigády a akce Z, my jsme úmyslně nepořádali ani jednu. Občan má právo myslet jen na sebe, na svůj majetek. Děkujeme jim za to, že si uklízejí chodník před domem. A pokud to dělat nebudou, musí se o to postarat město."Když Tošer nastupoval do funkce, bylo jeho hlavní starostí uvést Kravaře do pořádku. Dnes soudí, že se mu to podařilo: je postaven vodovod, dokončuje se plyn, obec získala do vlastnictví místní školu a zámek. Kravařská radnice dokonce na Tošerův popud vrátila církvi sídlo městského úřadu - po válce zabavený klášter řádu Srdce Ježíšova. To všechno se podařilo a úspěšný politik přemýšlí, co dál. Spolu se svým městem prodělal zázračnou proměnu i on sám. Někdejší učitel ruštiny dnes v kvalitním obleku a s oblíbeným doutníkem v ruce připomíná spíš zámožného agrárníka. V ODA udělal raketovou kariéru a kandiduje do sněmovny. "Když neuspěju, tak stejně do roka odejdu sám,“ zavazuje se starosta. „Dosáhl jsem všeho, co jsem chtěl. V místní politice už vyšší metu nemám a začíná to být rutina.“