Není to náš zájem

Je to nepochopitelné. Přestože zákon o Ústavním soudu jasně říká, že soud projedná stížnost, pokud „svým významem podstatně přesahuje vlástní zájmy stěžovatele“, odmítli se soudci zabývat otázkou přístupu k informacím. Spor, který Respekt vedl s pražským magistrátem o zpřístupnění návrhu územního plánu a s ministrem zemědělství o informace ohledně státních dotací, tak de facto skončil dříve, než začal. Pro státní úředníky je to velmi dobrá zpráva: i nadále mohou občanům poskytovat jen takové informace, které oni sami považují za vhodné.Není už třeba znovu opakovat, v čem je pro demokracii dobré, aby měl každý občan nejen teoretické právo, ale i praktickou možnost dostat od státního aparátu požadované informace. V Česku, bohužel, zatím chybí přesný právní předpis upravující, na jaké informace, od koho a v jakém rozsahu mají občané právo. Většina politiků a státních úředníků totiž tvrdí, že volný přístup k informacím dostatečně zaručuje ústavní Listina práv a svobod. Kdo se ale někdy od státních úřadů pokoušel získat jakoukoli pro byrokraty nepříjemnou informaci, ví, že je to jen fráze. Úředníci mají proti takovým tazatelům jednoduchou obranu: zařadí prostě interním rozkazem choulostivý údaj na listinu utajovaných skutečností. A právě nález Ústavního soudu v našich dvou podáních měl být zásadním rozhodnutím, jaké informace stát může a jaké nemůže tajit.Když svého času Ústavní soud projednal (a zamítl) Draithalerovu stížnost, v níž se po vyčerpání všech ostatních možností…