Vypravěč a jeho kati

Zhruba na konci první třetiny rozsáhlého románu současného izraelského spisovatele Davida Grossmana (nar. 1954) Viz Láska zazní konstatování, které je spodním leitmotivem nejen této knihy, ale i řady příbuzných uměleckých pokusů: Spisovatelé píší o holocaustu už čtyřicet let a budou o něm psát vždycky, jenže jsou předem odsouzeni k neúspěchu, protože každá jiná křivda či neštěstí mohou být převedeny do jazyka nám známé skutečnosti; jenom holocaust převést nelze. Tato parafráze proslulé a stokrát komentované teze filozofa Theodora Adorna, že „po Osvětimi nelze psát poezii“, je celou Grossmanovou knihou popírána s vehemencí, která nakonec vede k tomu, že Adornův imperativ - proti své vůli - potvrzuje. Román Viz Láska je totiž místem mnohonásobné autorské formální exhibice, v níž téma holocaustu hraje sice nejdůležitější roli, ale právě vinou literární touhy ho esteticky ozvláštnit, dodat mu rozměr patetického mýtu, zkrátka proměnit ho v onu „poezii“, se brzy vytrácí jeho závazný obsah. Stává se spíše osobní posedlostí vypravěče, přeměněnou v žonglérství s tvarovými nápady a rozvíjející se donekonečna přebujelou literární konstrukcí. Obrysy tématu se brzy rozpíjejí ve stovkách stránek nekonečného proudu slov, „šoa“, vyvražďování evropského Židovstva, se v Grossmanově knize proměňuje do podoby „postmoderní báje“, již lze jakkoli upravovat a přimýšlet, pohrávat si s ní a opájet se v přívalu slov, řinoucích se ze zdrojů nespoutané psavosti.

Neznámá země

…