Předvolební poker

Právě v těchto dnech roznášejí pošťáci do schránek programy tuzemských politických stran. Po rychle zapomínaných slovech z mítinků a nicneříkající velkoplošné reklamě dostává volič do rukou tištěné sliby, které se časem mohou změnit v dokument. Často se sice říká, že předvolební programy „nikdo nečte“, natožpak aby se podle nich rozhodoval, nicméně straničtí stratégové by na pravdivost tohoto sloganu příliš sázet neměli. Protože co kdyby to nebyla tak úplně pravda?Obyvatelstvo České republiky projevuje podle dubnového výzkumu STEM největší zájem o čtyři témata: vývoj ekonomiky, sociální otázku, kriminalitu a budoucnost zdravotnictví. Pokud tedy politici pěti největších stran chtějí řídit stát až do roku 2000, měli by voliče přesvědčit, že právě oni znají recept, jak zajistit české ekonomice co nejrychlejší růst, všem potřebným slušnou podporu, pacientům světovou medicínu a zločincům přísný kriminál.

Ekonomika: Málo peněz a hodně muziky

Programy koaličních a opozičních stran se ve svých ekonomických kapitolách zásadně liší už tím, že strany vládní koalice jsou přirozeně spokojenější se stavem věcí a v daleko větší míře zdůrazňují již dosažené než to, čeho se dosáhnout ještě má. Je to pochopitelné. Období, kdy šlo všechny chyby svalovat na dědictví komunismu, je za námi, a řekne-li se tedy, že je něco špatně, volič se přirozeně zeptá: „Proč s tím už dávno něco neděláte?“ Ale i ve vládní koalici je třeba rozlišovat. Nejspokojenější je samozřejmě ODS. Dokonce až do té míry, že pasáž o již dosažených úspěších je v hospodářské kapitole delší než oddíl „Dnešek a budoucnost“. ODA spolu s lidovci naproti tomu jistý odstup a kritiku najevo dávají. Chce se tím naznačit, že i když úspěšný postup reforem je věcí celé koalice, za chyby nese hlavní odpovědnost především ten nejsilnější.Co se ekonomiky týče, bude voliče v první řadě zajímat, jak vidí jednotlivé strany do budoucna perspektivu hospodářského růstu a co chtějí dělat pro jeho případné zrychlení. V programu ODS však na toto téma nenajdeme ani slovo. ODA jenom neurčitě slibuje „trvalejší a rychlejší“ růst a konkrétněji hovoří pouze KDU-ČSL: „Jsme přesvědčeni, že v možnostech naší ekonomiky je snížení inflace na 5–6 % do roku 2000 při více než pětiprocentním růstu HDP.“ Pětiprocentní růst hrubého domácího produktu ovšem není nic moc. Vydávat ho za vrcholný výkon znamená de facto jen tichý souhlas s tvrzením Miloše Zemana, že s naším tempem růstu budeme dohánět vyspělý svět padesát let.Voliče potěší, že všechny tři koaliční strany slibují nižší daně. KDU-ČSL chce doslova „přispět k tvorbě vlastních kapitálových zdrojů snižováním daní“, v programu ale nezmiňuje, kde v rozpočtu ušetří, aby už tolik daní nebylo třeba. ODS chce do roku 2000 snížit celkovou míru přerozdělování na čtyřicet procent hrubého domácího produktu a daně z příjmu na 30 - 33 %. (K tomu tříprocentnímu rozmachu je třeba podotknout, že i na jednom jediném procentu se ve vyspělých demokraciích vyhrávají či prohrávají volby.) „Každé snižování příjmů musí být vždy odvozeno od snižování výdajů,“ zdůrazňuje ODS několikrát v programu své základní krédo. To je sice správné, jenomže voliče by místo vznešených pouček spíše zajímalo, které vládní výdaje chce ODS vlastně zrušit. O tom ani řádky. A stejně je na tom ODA, která se přitom svým přístupem k daním ráda honosí. I u ní se dočteme, že „možnosti odpisů jsou příliš nízké, míra přerozdělování veřejných prostředků příliš vysoká“ a „příliš vysoké“ jsou rovněž výdaje na veřejnou správu. Kde ale konkrétně stát plýtvá, ponechali tvůrci programu v tajnosti. Přece si před volbami nepopudí vědce, učitele, doktory, vojáky či úředníky nepředloženým slibem, že právě na nich se bude šetřit. Pokud ovšem strany nenavrhnou, kde omezit výdaje, nemohou voliči na snižování daní příliš spoléhat. Jednoduše se pro to nenajde prostor.

Privatizace a svoboda podnikání

Jedním ze stěžejních ekonomických témat blízké budoucnosti musí být pochopitelně privatizace. Volební programy všech tří koaličních stran jsou v tomto ohledu opět poněkud nekonkrétní. Přitom ještě důležitější než úmysl privatizovat je vědět, jak na to. ODS se vůbec nezmiňuje o tom, jak rychle a v jakém sledu privatizovat velké banky, jak privatizovat energetiku, jak a zda vůbec urychlit privatizaci Telecomu apod. Lidovci naproti tomu chtějí dát bankovnictví a energetiku výhradně „českým subjektům“ při zachování blokační minority státu (33 %). Kromě toho považuje Luxova strana za nutné zdůraznit (dokonce velkými tiskacími písmeny), že „nepovažuje za možnou překotnou privatizaci“.Nejzajímavější a také nejsrozumitelnější je ekonomický program ODA. Aliance je velice nespokojena s mnoha aspekty postavení podnikatelů (nerovnoprávný vztah podnikatele a finančních úřadů, obtížný přístup k úvěrům, nedostatečná ochrana věřitele, zbytečná byrokracie). Jako jediná navrhuje i několik řešení: vyjmout obchodní rejstříky z pravomocí soudů, přesně vymezit pravomoci celních úřadů, zavést lhůty pro vyřízení každého podání státnímu úřadu. ODA se také jako jediná podrobně zabývá stavem kapitálového trhu a bankovního sektoru - navrhuje například plnou konkurenci v bankovnictví a otevření licencí zahraničním zájemcům. Lidovci jsou v zásadě nespokojeni pouze s deficitem obchodní bilance (pomineme-li vcelku nudnou pasáž o hospodářské soutěži, která je stejně dlouhá jako pasáž o celé hospodářské politice, a to patrně proto, že ji dostal za úkol vypracovat kmenový ministr Bělehrádek). Program ODS zase rozsáhle filozofuje o svobodě podnikání, o tom ale už psaly desítky filozofů daleko zajímavěji a přitažlivěji. Stručně řečeno: přestože ODS disponuje několika špičkovými ekonomy, v programu bez špetky fantazie poznáme spíše než rukopis Zieleniece nebo Klause pero ambiciózního ředitele Úřadu pro normalizaci a člena výkonné rady ODS Michala Tošovského.

Kdo je majetný, ať zvedne ruku

Ekonomický program ČSSD je poměrně rozsáhlý, obsažný a je kupodivu napsán i relativně čtivým jazykem. Text je místy dokonce až příliš konkrétní, především v překvapivě dlouhé pasáži o měnové a protiinflační politice. Také ČSSD si přeje vysoký růst ekonomiky, přitom ale přesvědčivě nevysvětlí, jak si rychlý růst představuje. Co chtějí sociální demokraté měnit: navrhnout zákon o povinném prokázání původu příjmu a majetku, ve „střednědobém“ horizontu rozpočtový schodek ve výši 3 % HDP (přestože se podle běžné taktiky západoevropských sociálních demokratů „dlouhodobě“ hlásí k rozpočtu vyrovnanému), zamezit daňovým únikům a zvýšit tak rozpočtové příjmy (jediný nápad v tomto směru je ale povinné zavedení registračních pokladen podle slovenského vzoru). O snižování daní ČSSD vůbec nemluví. Sociální demokraté navrhují i účast dělníků a odborářů na řízení podniků. Zeman se prostě inspiruje v modelu, který se právě v posledních letech například v Německu dostal do téměř bezvýchodné krize.Grebeníčkovi komunisté (KSČM) si servítky neberou: privatizovat se nebude, ani daně se nesníží. Naopak se zvýší pro „majetné“ (definice majetnosti pochopitelně schází). Na druhou stranu slibují „různé úlevy a odpočty“ pro drobné podnikatele. Podobně jako sociální demokraté - i když ještě ostřeji - chtějí komunisté řešit ekonomické záležitosti přímým ovlivňováním soudní moci. Říkají sice, že nebudou „plošně znárodňovat“ ani „protiprávně zasahovat do vlastnických vztahů“, ale zároveň tvrdí, že jistoty zaručí pouze těm, kteří „nabyli majetku poctivě“. V normálním státě ale prověřuje původ majetku policie (když má podezření) a posléze soudy. Politici vůbec nemají v tomto ohledu nikomu co „zaručovat.“

Sociální politika: Všechno všem

Ekonomické nedostatky svých programů chtějí levicoví politici přebít svým tradičním trumfem - sociální politikou. Přesto komunisté ani sociální demokraté ve svých návrzích, jak přerozdělovat, velkou fantazii neprokázali. Protože u nás prakticky nejsou nezaměstnaní, shrnuje jejich záměr v podstatě jediná věta: obnovit poměry, které loňskými zákony o důchodovém zabezpečení a sociální podpoře změnil ministr práce a sociálních věcí za ODS Vodička.Levice by tedy chtěla opět snížit věk odchodu do penze a zrušit adresné vyplácení sociálních dávek - občany totiž podle programu KSČM ponižuje, když musejí o podporu žádat na úřadech. Přerozdělovací evergreen hraje Zemanova strana o něco mírněji: proti komunistickému „důstojný život a sociální jistoty všem“ navrhuje ČSSD pouze „jasně definovaný systém solidarity“. Znamená to zvýšit podíl důchodu na průměrné mzdě (dnes činí 48 %), v případě mladší populace zákonný nárok všech dětí na státní podporu. Je to prý nutné už proto, aby národ nevymřel.Zatím se zdá, že se levicovým stranám daří využít určité nepozornosti voličů a že svými sliby získávají body - podle průzkumu STEM lidé v „ekonomice“ důvěřují pravici a v „sociální politice“ levici. Tyto věci ovšem logicky oddělovat nelze. Bez prosperující ekonomiky stát nebude mít na přerozdělování peníze.Ze současné koalice jsou levici nejblíže lidovci. Také oni by si přáli, aby stát „napomáhal k vytváření početných rodin“. Adresné vyplácení dávek je podle nich zbytečně byrokratické, také důchodovou hranici vláda zvýšila „příliš brzy“. KDU-ČSL odmítá Vodičkův výpočet, podle něhož nebudou možnosti státního rozpočtu brzy tak velké, aby udržely důchody v současném poměru k průměrné mzdě, a místo toho slibuje, že penze budou vzhledem k platům už navždy nejméně poloviční.Také podle ODA se sociální dávky vyplácejí příliš složitě. Aliance rovněž kritizuje - tentokrát zprava - i důchodovou politiku ODS. Nejde jen o to, že chce oddělit peníze na důchody od státního rozpočtu (na tom se shodne i s ČSSD a KDU-ČSL), důležitější je návrh, aby jejich kontrola postupně přešla na soukromé fondy. Klausova strana se privátním fondům v systému důchodového zabezpečení zcela nebrání, soukromníci by se ale měli omezit na připojištění, kterému ODS předpovídá v budoucnu „stále větší roli“.

Rodina základem společnosti

Všechny velké strany se shodnou, že „rodina je základem společnosti“. Rozdíly jsou v návrzích, jak ji chránit. V tomto směru nejde jen o přídavky, ale o celkovou politiku, která ovlivňuje ekonomické chování rodin.Komunisté doporučují předlistopadový model, v němž vláda mohla přidělováním bytů, novomanželskými půjčkami i nabídkou erárních zařízení pro mimoškolní výchovu do značné míry rodiny kontrolovat. Zemanovi sociální demokraté si vzali za vzor švédské kolegy, kteří svou štědrou podporu adresují jednoznačně dětem (a jejich prostřednictvím především matkám) - stát vymáhá od neplatících otců výživné na dítě, prosazuje zkrácenou pracovní dobu pro ženy a dotuje mateřské školky. Jak švédský příklad ukazuje, ztrácejí matky po zavedení takových pravidel všechny ekonomické důvody žít se svými manžely v jedné domácnosti, na druhé straně si Švédové nemohou stěžovat na to, že se jim rodí stále méně dětí.ČSSD by prodloužila i mateřskou dovolenou (která je už teď nejdelší v Evropě). Tento slib ovšem působí v Zemanově rodinném programu jako pěst na oko: mateřská dovolená totiž patří k německému sociálnímu modelu, který chce na rozdíl od švédského ženy k jejich mužům připoutat a který mimo jiné doporučují lidovci. Patří k němu i daňové zvýhodnění rodin: KDU-ČSL chce zvýšit nezdanitelné částky (dnes 2000 Kč na člena rodiny) a rozložit daněné příjmy na všechny členy rodiny. Daňové úlevy slibuje i ODA, jež tento návrh doprovází liberální rétorikou: rodina by měla být na státu více ekonomicky nezávislá než dosud. V tomto případě je tedy ODS nejdále napravo: žádné daňové výhody, ale „odpovědnost za sebe a svou rodinu“ a pomáhat pouze „potřebným“.

Bezpečnost: Pevná ruka na souseda

Podle dubnových dat STEM se čeští voliči domnívají, že Sládkovi republikáni mají nejlepší představu, jak vyřešit problém kriminality v České republice. Teprve za nimi se v průzkumu zařadila ODS, sociální demokraté, lidovci a komunisté. Pochopitelně jde jen o hru čísel, nicméně fakt, že pětinu z nás absolutně zaujala republikánská politika pevné ruky - trest smrti, domovské právo pro cikány a přísné zákony - ukazuje, jak si nemalá část společnosti představuje nejschůdnější cestu k „zavedení pořádku“. Otázka tedy zní, zda demokratické strany předložily bezpečnostní programy, které by také dokázaly někoho zaujmout a přitom by na rozdíl od republikánských vizí byly použitelné v právním státě.Srozumitelnou analýzu současné bezpečnostní situace přináší pouze program ODS. Menší koaliční strany ani opozice nedokázaly jasně říci: toto se udělalo špatně a my to budeme umět lépe. Překvapuje to především u sociálních demokratů. Lidový dům sice s železnou pravidelností kritizuje ministra Rumla, na osmnácti řádcích bezpečnostního programu však neřekl jediné slůvko, co a jak napravit.Nejnebezpečnější formu kriminality - organizovaný zločin - glosují programy poznámkami, že to je „smrtelné nebezpečí pro společnost“ (ČSSD) nebo „nebezpečná anticivilizační choroba“ (ODS). Jak se s nimi vypořádají, k tomu ale zpravidla stačí jediná věta: například lidovci chtějí výraznější mezinárodní spolupráci, Zeman doporučuje „přísnější zákony“. Delší pasáž nabízí Klausova strana, která staví na zkušenostech svých ministrů Nováka a Rumla. Ani její program ovšem nic konkrétního nenavrhuje.Šlágrem boje proti běžné kriminalitě je zrychlení soudního řízení. Slibují je lidovci, ODS, komunisté i sociální demokraté. (Na rekodifikaci právního řádu, který by soudní procesy urychlil, pracují odborníci už tři roky.) Stejné strany se také rozhodly sládkovcům konkurovat navržením přísných trestů pro těžké zločince.Bezpečnostní pasáže volebních programů se tedy u hlavních stran liší jenom důrazem na dílčí problémy: lidovci doporučují vyšší tresty mladistvým a boj proti drogám, ODA navrhuje zákony proti ekonomické kriminalitě, ODS sází na zřízení Nejvyššího správního soudu a spolupráci policie, hasičů a zdravotníků v „integrovaném záchranném systému“. Komunisté paradoxně vyzvedávají nutnost demokratické kontroly bezpečnostních složek, sociální demokraté prosazují obecní dohled nad státní policií a „rozšíření práva občanů při nutné obraně“.Vybrat si stranu na základě bezpečnostních programů tedy není jednoduché. Přitom se nedá říci, že konfliktní obecná témata v bezpečnostní oblasti neexistují. Stranické programy například nezmiňují otázku, která je v západní Evropě vůbec nejfrekventovanější: do jaké míry se mohou občané vzdát svých práv a svobod, aby policii umožnili účinněji zasahovat? U nás se o tom nemluví a přehlíží se tak nebezpečná schizofrenie. Na jedné straně se občané nechtějí vzdát ani části svých práv a dosud se úspěšně pochybuje o „přiměřenosti“ protimafiánského zátahu v restauraci U Holubů, na druhé straně už každý pátý Čech obdivuje „pevnou ruku“ Miroslava Sládka.

Zdravotnictví: Případ třiceti miliard

Obavy občanů o budoucnost českého zdravotnictví se stranické programy pokoušejí rozptýlit dosti podrobně. V žádném z nich ovšem nejde o to, jak zlepšit zdraví obyvatel konkrétními projekty zdravotní péče nebo prevence. Strany se podle očekávání omezily na úvahy, jakým způsobem nalít do zdravotnictví peníze, aby se (slovy KDU-ČSL) „nečerpaly neúčelně“.Jaký problém vlastně chtějí politici řešit? Zhruba třetina ze sta miliard ročních nákladů na zdravotnictví se podle odborníků u nás utrácí zbytečně, v popelnicích ročně končí léky za osm miliard korun. Pesimisté tvrdí, že se s tím dá jen těžko něco dělat, když peníze na zdravotnictví procházejí státním rozpočtem a když navíc státní pokladna de facto zdravotníkům ručí za dostatečný přísun financí. A protože státní záruky nechce žádná ze stran omezit, musíme „neúčelné čerpání“ považovat za samozřejmý prvek systému. Autoři volebních programů jsou ovšem profesionálními optimisty a každý z nich zná cestu, jak peníze ušetřit. Při společném východisku jsou ale i jejich nápady, jak systém zlepšit, velmi podobné. Tomuto pravidlu se nevymyká ani SD-LSNS, kde zakotvil zdravotnický bouřlivák David Rath.Všechny strany doporučují přitvrdit státní dozor nad zdravotními pojišťovnami - které jsou dnes bůhvíproč považovány za hlavního viníka zdravotnického plýtvání - a také snížit jejich počet: v tomto ohledu se shodnou ODS, ČSSD i KDU-ČSL. Rathově SD-LSNS by stačila jedna pojišťovna a komunisté by je zrušili vůbec. Když se ale stát už jednou vydá cestou represe, musí zasáhnout nejen proti úředníkům pojišťoven, ale také proti těm, kteří zbytečně léčí nebo zbytečnou zdravotní péči vyžadují - tedy proti lékařům a pacientům. Právě postavení pacientů je hlavním tématem, kde se programy přece jen liší. Zájem občanů o léčbu může srazit předpis, aby za některé zdravotnické služby aspoň částečně platili na dřevo. Tento realistický postup se odvažují doporučit pouze pravicové strany - ODA a ODS. Sociální demokraté a komunisté spoluúčast pacientů v programech kategoricky odmítají, lidovci a SD-LSNS o ní cudně mlčí. Jiný způsob omezení poptávky žádná ze zmíněných stran nenabízí.

Projev dobré vůle

Regulace nabídky zdravotnických služeb je ovšem pro omezení nákladů neskonale důležitější než regulace poptávky, a tady už se strany opět shodnou. Zbytečné výdaje podle nich způsobil především nešťastný předpis, že lékaři jsou placeni za odvedené výkony: proto léčí víc, než je potřeba. Strany tudíž chtějí platby „za výkon“ buď zrušit, nebo alespoň omezit (ODA, SD-LSNS). Místo toho by se platilo za vyléčení pacienta (u složitějších nemocí), anebo za počet pacientů v kartotéce (u praktických lékařů). Snížit náklady by mohly i závazné předpisy, jak kterou nemoc léčit - o tom jsou přesvědčeni lidovci, sociální demokraté, ODA i ODS. Stejné strany také chtějí regulovat ceny léků, nejrazantněji Zemanovi lidé.Jak ale minulý měsíc upozornily Všeobecná zdravotní pojišťovna i britská poradenská firma Nera, regulace v této chvíli nemá valný smysl, pokud nesáhne k nejtvrdšímu prostředku: rušení nemocnic a pracovních míst pro lékaře. O něčem takovém v programech není řeč a pochopitelně ani o nutných následcích, jako je například otázka, co s propuštěnými lékaři. Všechny programy tedy opomíjejí zásadní fakt, že státem garantované zdravotnictví musí drasticky omezit přístup na trh. V opačném případě nabízejí spojit nespojitelné a stávají se tak jen projevem dobré vůle, jak vylepšit stávající poměry.

Chybí téma

Letošní volby rozhodnou, které strany by měly vést českou společnost do roku 2000. Dramatický náboj, skrytý v samotné připomínce přelomu tisíciletí, se ovšem ve volebních programech neodrazil. Strany odpovídají na nejžhavější otázky dneška v opatrném a nekonfliktním stylu a definitivně tak dokazují prostou skutečnost, že letošní volby nemají své téma.Nepřekvapí, že s ničím novým nepřišla koalice. Objevit téma voleb patří k náplni práce opozice. V roce 1990 porazilo OF komunisty programem demokratických reforem a o dva roky později zase pomohl návrh radikálních ekonomických změn ODS k vítězství nad OH. Nynější opozice však letos svoji šanci definitivně propásla. Měla přitom velmi příznivé podmínky, neboť průzkumy veřejného mínění už nějaký čas prozrazují neustálý růst zájmu o sociální a zdravotnické otázky. Učinit z nich svůj hlavní volební trumf však bylo nad síly zdejší levice. Namísto receptu, jak se dopracovat všeobecně spravedlivé a solidární společnosti západního střihu, nabídla občanům jen návrat ke starému sociálnímu modelu.