Dějiny vždy píší vítězové. To platí od věků a od věků se také pálily „nevhodné“ knihy. Moderní doba přinesla - spolu s vynálezem totality - státem řízené přepisování dějin a knih. Čeští pamětníci ani nemusí číst Orwella, aby si oživili tuší začerněné pasáže v učebnicích za Protektorátu. A aby si české děti mohly za komunismu přečíst Robinsona Crusoe, musel ho - převyprávěním - zbavit „náboženského balastu“ spisovatel Pleva. Dnešek s těmito praktikami skoncoval, řekne si prosťáček. Chyba lávky! V postmoderním Česku se autorům jen rozšířily možnosti, jak iniciativně převyprávět své vlastní dílko. Z Dietlových seriálů, uváděných nyní v televizi, nikdo neodpáře „soudruhy ředitele“, stranické schůze, ba ani stranické důtky. S knihami je to jiné. Díky rychlosti a láci počítačové sazby lze jakékoliv dílo operativně přizpůsobit jakékoliv verzi obrazu světa. Názorně to ukazuje poslední vydání dětské knihy „Honzíkova cesta“, v němž Bohumil Říha převyprávěl sebe sama.
Čí je to vajíčko?
Malý městský chlapec jede na vesnici navštívit své prarodiče a poprvé poznává reálie venkovského života - to je stručný děj zmíněné knihy. V původních vydáních tyto reálie odpovídají autorově verzi obrazu světa z konce padesátých let: z velké části se točí kolem jednotného zemědělského družstva. Nyní autor - místo aby napsal knihu jinou - změnil svou verzi obrazu světa na neutrální, nadčasovou. Jak? Prostě vyškrtal výrazy družstvo, soudruh či pionýr. Tím však svou knihu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
