Kritická Příloha Revolver Revue má za sebou dva roky existence a za tu dobu přinesla ve svých čtyřech sešitech řadu textů, jejichž význam lehce přesáhne horizont běžné časové kulturní publicistiky. To je konstatování tak banální a notorické, že autory a redakci jistě už uráží. Proto má asi větší cenu na okamžik ponechat stranou samozřejmé uznání a v závorkách si všimnout některých momentů, v nichž se přece jen projevuje, že ani zde se nesešli nadpozemští bohové a že i jejich dílo nese znaky ruky a mysli lidské, někdy až příliš lidské. Pro některé texty (a zřejmě ne náhodou jsou to právě ty, které mají původem nejblíž k redakci) je typický postoj připomínající vzdechy týraného. Je to psaní o literatuře stylem, vnucujícím pocit, že kritik nevýslovně trpí, neboť je nucen zabývat se něčím tak ponižujícím, jako je četba výměšků tvorů tak podřadných, jakými jsou spisovatelé. V čísle předchozím takovým (auto)sadismem přetékala stať Libuše Heczkové o Daniele Hodrové. Nyní je zastoupena v článku Michaela Špirita, jenž se s velkou bolestí pročetl tak zvanými „deníky spisovatelů“, které před časem vycházely v Literárních novinách. Před jeho metrem nešlo vlastně uspět, byl totiž vytvořen už dávno předem literární kodifikací, před níž nutno smeknout - deníky Dostojevského, Canettiho, Hanče. Nezpůsobilost autorů, přistoupivších na hru (a to byl nejspíš hlavní motiv redakce LtN - jak např. budou psát deníky ti autoři, kteří je prostě nepíší) se podle Špirita mimo jiné projevila…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu