Příběh starého pošetilce

U nás dobře známý prozaik Philip Roth rád připomíná jeden z pokusů o kategorizaci americké literatury. Podnikl ho v roce 1939 literární kritik Philip Rahv - a jako každá snaha vecpat živý, proměnlivý a nepoddajný, a tedy beztvarý (nebo spíš nekonečně mnohotvárný) jev do hranatých a přehledných škatulek kategorií estetických či jiných byl jen částečně úspěšný. Rahv dělí americké spisovatele a jejich díla do dvou vyhraněných skupin: na „bledé tváře“, intelektuály z „úzké, úzkostlivě seriózní a napůl kněžské kultury z Bostonu a Concordu“, a na „rudokožce“ z „přízemního světa Divokého západu a z velkoměst."Do první skupiny patří autoři jako Henry James, "bledá tvář neustále touží po náboženských mravních kritériích… na nejvyšší úrovni se pohybuje ve vybraně mravném ovzduší, na úrovni nejnižší je to přejemnělý a pedantický snob“. Mezi rudokožce patří, pochopitelně, Walt Whitman, Mark Twain a po nich třeba Thomas Wolfe, J. T. Farrell a jiní. „Reagují citově, spontánně, ale nekultivovaně… Vyjadřují vitalitu a tužby lidového živlu, a v tom je jejich síla, dokáží však sklouznout i do vulgární antiintelektuálnosti, v níž se spájí agresivita s konformností.“

Zrod rudé tváře

V Rothovi samém a v jeho „extremistických fikcích“ se tyto dva směry sváří. Sám říká: "Jako spisovatele mě pronásleduje problém, jak být věrný těm zdánlivě rozporným oblastem životní zkušenosti, které mě mocně přitahují v důsledku mé povahy a mého vzdělání - na jedné straně extrémy…