0:00
0:00
Téma9. 4. 199616 minut

Mezi voliči a anděly

Petr Fiala
Astronaut

Sloučení Svobodných demokratů Jiřího Dienstbiera s Liberální stranou národně sociální Vavřince Bodenlose i pozoruhodná integrační aktivita malých stran kolem Českomoravské unie středu dokazují, jak mohou blížící se volby zjednodušit situaci v stranickém spektru. Velkou změnu předvolební politická scéna zaznamenala zvláště v případě křesťanských stran. Z dosavadních tří politických subjektů, které se označovaly za křesťanské, zůstala pouze Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL). Křesťanskodemokratická strana (KDS) a Křesťansko-sociální unie (KSU) se začlenily do jiných politických stran. Co znamená tento vývoj pro křesťanskou politiku v České republice?

Problematická tradice

↓ INZERCE

Křesťanské strany patří k českému politickému životu neodmyslitelně již více než sto let. Ještě před první světovou válkou zaujaly alespoň některé z nich - například Katolicko-národní strana na Moravě vedená Mořicem Hrubanem nebo Křesťansko-sociální strana v čele s Janem Šrámkem - významné místo na politické scéně. Po vzniku samostatného Československa se rozptýlené křesťanské, přesněji katolické strany spojily pod novým názvem Československá strana lidová (1919). Katolíkům se tak podařilo nejen zachovat dosavadní pozice, ale postupně je i posílit - navzdory protikatolickým afektům, jimiž v počátcích samostatné republiky část české společnosti trpěla. Šrámkem vedená ČSL se sice nikdy nezbavila vnitřního napětí mezi různými názorovými proudy, které se obvykle zjednodušuje na konflikt mezi její moravskou a českou částí, navenek ale zůstala jednotná. Během necelých patnácti let se lidovcům podařilo překonat pozici „cizího elementu“ v české společnosti - jež byla dána někdejším loajálním postojem českých katolíků k habsburské monarchii a také protikatolickými náladami v ČSR dvacátých let - a změnit se naopak ve „státotvornou stranu“, která byla nejpozději od poloviny třicátých let považována za jeden z „pilířů“ Československé republiky. Šrámek sám byl členem tzv. Pětky, později Osmičky, kterou tvořili vedoucí představitelé koaličních stran a v níž se připravovala většina významných politických rozhodnutí. Rostoucímu politickému významu přitom zdaleka neodpovídaly volební výsledky, protože lidovci po celé období první republiky pozvolna ztráceli voličskou základnu: ve volbách v roce 1920 získali 11,3 % hlasů, v roce 1935 už jen 7,5 %.Politická obratnost stranické elity a zásadový postoj vůči nacistickému nebezpečí však vynesly lidoveckému předsedovi Šrámkovi nejen křeslo předsedy exilové londýnské vlády, ale znamenaly především to, že lidová strana zůstala zachována i v násilně redukovaném stranickém spektru obnoveného Československa po roce 1945. Také v tomto období, stejně jako téměř po celou dobu trvání meziválečné ČSR, nebyla lidová strana jen jednou z důležitých sil v parlamentu, ale aktivně se podílela na výkonné moci jako člen většiny koaličních vlád. Pozoruhodná přizpůsobivost této strany, jež často byla ne-li přímo v rozporu, tak jistě v napětí s pevností programových zásad, i zvláštní schopnost existovat v nejrůznějších společenských podmínkách umožnily lidovcům přežít v Národní frontě také období komunistické diktatury a udržet své pozice i v demokratické České republice, a to zhruba na úrovni svého postavení v meziválečné ČSR.

Moderní křesťanská strana

Dějinná dimenze hraje v případě křesťanských stran často podstatnější roli, než je tomu u jiných typů politických uskupení. Právě neslavná historie lidové strany jako „křesťanského“ satelitu KSČ byla ostatně hlavním důvodem, proč ČSL získala bezprostředně po listopadu 1989 konkurenta v podobě Křesťanskodemokratické strany. Tento pokus katolických intelektuálů vytvořit moderní křesťanskou stranu bez tíživého dědictví komunistické minulosti i bez vzpomínek na předválečný politický katolicismus sice skončil po šesti letech vstupem většiny členské základny do Občanské demokratické strany, nebyl však neúspěšný. KDS se opravdu nepodařilo ohrozit dominantní pozici KDU-ČSL mezi křesťanskými voliči. Na druhé straně její představitelé prokázali dostatek morální integrity, a především prováděli mimořádně úspěšnou reálnou politiku, která straně s několika stovkami členů a necelým procentem voličů přinesla jak ministerská křesla, tak nezanedbatelný politický vliv.Přes tyto úspěchy byla existence křesťanskodemokratické strany podle vzoru německé CDU odsouzena v českém prostředí k nezdaru. Příčinou byla především nevýhodná pozice KDS na politické scéně. Pro věřící, kteří nechtěli volit otevřeně křesťanskou stranu (i pro konzervativce mezi nekřesťany), se nabízely občanské strany pravého středu (ODS, ODA), jejichž politický program se ke křesťanství jako hodnotové inspiraci vztahuje. Naopak křesťanům, kteří považují za nutné, aby jejich strana v liberalizované společnosti důsledněji hájila křesťanský morální kodex, zase vyhovovala KDU-ČSL. Skupina potenciálních voličů, kteří by stáli mezi těmito dvěma postoji, je už teoreticky velmi málo pravděpodobná, a jak potvrdila praxe, její velikost je skutečně minimální.KDS nakonec správně zvolila spojení s větší stranou. Náklonnost jejích vedoucích politiků k ODS byla již dlouho patrná a z nemnoha možností, jež se KDS nabízely, se právě integrace s ODS jeví jako nejlogičtější. Nakonec i v řadě západoevropských zemí vlastní celá řada liberálně konzervativních stran více či méně formalizovanou křesťanskodemokratickou frakci. Jako příklad lze uvést křesťanskodemokratické Centrum sociálních demokratů, které je součástí liberálního Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), nebo křesťanskodemokratickou frakci uvnitř španělské Lidové strany apod.

Josef Lux a ti druzí

Nedávno skončila v ČMUS také Křesťansko-sociální unie, která vznikla před třemi lety odštěpením příznivců bývalého lidoveckého předsedy Josefa Bartoníčka, a tak lidová strana opět zůstává jedinou křesťanskou silou na naší politické scéně. Samozřejmě, že toto tvrzení platí jen v jistém smyslu: ke křesťanské inspiraci se hlásí ODS se svým křesťanskodemokratickým křídlem, z prostředí katolického disentu pocházejí zakladatelé ODA, předsedkyně DEU Alena Hromádková opakovaně prohlašuje svou stranu za křesťanskodemokratickou a na křesťanské voliče se bude obracet i Českomoravská unie středu. Pouze KDU-ČSL však zřetelně vychází z bývalého katolického politického tábora, je kontinuální dědičkou staleté tradice křesťanské politiky v českých zemích a udržela si rozhodující většinu aktivně věřících voličů s úzkou vazbou na církev. Přesto ani ona to nebude mít v budoucnu jednoduché.KDU-ČSL má velmi stabilní členskou a voličskou základnu a její sklony k tradicionalismu odráží v nejpovrchnější rovině poněkud komplikovaný název. Přesto v posledních letech prochází řadou změn, které jí opět umožňují udržovat a posilovat pozice.Rozhodující je snaha stranického vedení v čele s Josefem Luxem odstranit z vedoucích funkcí nejen politiky zvyklé na práci v podmínkách komunistické diktatury a neschopné se přizpůsobit současným požadavkům, ale i ty, kteří se v nových funkcích neosvědčují a stranu spíše diskreditují. Luxovu vedení se především podařilo stabilizovat ministerský tým. Vedle nestraníka Pavla Tigrida a nepřesvědčivých Viléma Holáně a Stanislava Bělehrádka sice zůstává jediným výraznějším lidovcem ve vládě právě jen Josef Lux, podstatné ale je, že pozornost sdělovacích prostředků přestala přitahovat nekompetentnost ministrů Baudyše a Kabáta a že skončily nebezpečné vnitrostranické hádky okolo jejich odvolání. Letmý pohled na složení lidoveckého poslaneckého klubu naznačuje, že vedle Miloslava Výborného a Jana Kasala má KDU-ČSL opravdu jen skromnou zásobárnu vhodných osobností, ale podrobnější analýza personální politiky posledních dvou let hlavně na komunální úrovni ukazuje, že i v této věci se lidová strana snaží. Příkladem může být zřetelný příliv mladých členů, které lidovci v posledním roce získali v Brně. Otázkou ovšem zůstává, nakolik umožní strnulá stranická struktura alespoň těm nejtalentovanějším dosáhnout odpovídajících politických pozic.Stabilita členské a voličské základny je v případě KDU-ČSL problematickou výhodou. Více než osmdesát tisíc členů a zhruba pětinásobný počet stabilních voličů dosud lidovcům zajišťovalo vstup do parlamentu i úspěchy v komunálních volbách. Tradiční členská základna ovšem současně komplikuje nezbytné transformační kroky, kterými strana musí projít, aby dokázala oslovit i jiné skupiny voličů. Získat další voliče je přitom pro lidovou stranu nezbytné, protože dosavadní členská i voličská základna se ztenčuje, a jedině úspěch mimo tradiční venkovské a maloměstské oblasti s vysokou religiozitou může KDU-ČSL zajistit další parlamentní existenci.

Dvě alternativy

Průzkumy voličských preferencí v posledním půlroce ukazují, že KDU-ČSL směrem k oslovení nových voličů vykročila. Vzdálila se z nebezpečné zóny okolo pěti procent a udržuje předpokládaný volební zisk nad osmi procenty. Nepochybný úspěch Luxova stranického vedení nezpůsobily jen výše popsané snahy o lepší image politické reprezentace, nedávno publikované úspěchy zemědělského rezortu či několik spektakulárních akcí typu „třikrát a dost“, které měly za cíl především udržet pozornost sdělovacích prostředků. Lidovcům pomohly i chyby konkurentů v pravém středu politického spektra. Ještě před dvěma lety zdálo, že místo strany alternativní k ODS, která by se přitom současně jasně odlišovala od levicové opozice, bude vyhrazeno ODA, a že lidovci tudíž nedostanou šanci na toto místo aspirovat. Jenomže politické chyby stály Občanskou demokratickou alianci část voličských preferencí a KDU-ČSL se ji částečně podařilo z pozice „bezpečné“ alternativy k ODS vytlačit. Tento posun byl možný především proto, že obě strany se programově vymezují jako morální alternativa k „morálně relativistickému“ a „pragmatickému“ liberalismu ODS a interpretují se jako nezbytný korektiv její politiky.Právě tato moralizující pozice může být nebezpečná v okamžiku, kdy se její hlasatelé sami dostanou do určitých problémů (jako se to stalo ODA v případě směnky na 52 milionů), které se - zvláště při nestabilní voličské základně - výrazně projeví na přízni voličů. V poslední době se navíc zdá, že jednoduchá hesla používaná lidovou stranou ať už pro řešení kriminality a problémů drog či v našem prostředí nesprávně chápaný pojem sociálně tržního hospodářství působí na voliče přesvědčivěji než často sofistikovaná témata ODA, např. otázka vyšších samosprávných celků, kontrola zpravodajských služeb nebo neúplně využitá iniciativa za snížení daní.ODA nemá stabilní voliče a její úspěch často závisí na přesvědčivosti jejich osobností či vhodné volbě přitažlivých politických témat, takže pohyb voličských preferencí může být v jejím případě značný a může se rychle měnit. Ani nejnovější vzestup Kalvodovy aliance přesto nutně nemusí KDU-ČSL ohrozit. Tvrzení, že si tyto strany berou voliče navzájem, by ovšem jen těžko našlo oporu v empirických výzkumech. Spíše se jedná o to, která z obou stran je lépe schopna „sbírat“ nevyprofilované a částečně kritické voliče ve středu politického spektra. Poslední lidovecké úspěchy v této oblasti - byť jakkoli problematické - jsou proto nepochybným důkazem skutečnosti, že se vedení KDU-ČSL daří efektivně pracovat a že se za jistých okolností může stát přijatelnou politickou silou pro širší skupinu voličů než dosud.

Lidová nebo všelidová

Úspěchy KDU-ČSL v uplynulém roce nemohou vést k dalekosáhlým závěrům. Lidovce totiž do budoucna čeká řada problémů, kterým čelí evropské křesťanskodemokratické strany obecně a které budou zvláště patrny v silně sekularizovaném českém prostředí. Eroze tradičního sociálně-morálního milieu nutí každou křesťanskou stranu k řadě kompromisů, transformačních kroků a k hledání nových politických témat. KDU-ČSL spoléhá především na tradiční voliče, a proto nemá příliš mnoho alternativ, jak do budoucna postupovat. Její dilema zní: uspokojit požadavky vyhraněné, ale početně slabé skupiny, a současně oslovit další voliče.Aby si KDU-ČSL nadále udržela hlasy věřících, bude tedy muset důsledněji projevovat svoji „křesťanskost“, především v etických otázkách. Nikoliv postoj k restituci církevního majetku, ale stanovisko k umělému ukončení těhotenství může být zásadní zkouškou proklamovaných křesťanských postojů KDU-ČSL. V podobných morálních otázkách, jež lze skutečně považovat za jediné rozlišující kritérium „křesťanskosti“ politické strany, jímž se odlišuje od ostatních občanských stran, však křesťanské strany navzdory svým programovým zásadám zpravidla zachovávají velmi liberální postoj. Příkladem může být diskuse v poslanecké frakci CDU/CSU v německém Spolkovém sněmu v souvislosti s úpravou (sjednocením) zákona o umělém ukončení těhotenství v obou částech Německa. Zatímco v řadě jiných otázek - např. v debatě o hlavním městě sjednoceného Německa - byl na poslance stranickým vedením vyvíjen masivní tlak a obě strany se snažily dospět k jednotnému postoji, zůstalo rozhodování v otázce potratů na jednotlivých poslancích, a zvláště CDU se zde projevila značně liberálně. Zmíněný problém, který mimochodem v CDU znovu rozvířil občas opakovanou diskusi o tom, zda strana má ve svém názvu zachovat slovo „křesťanská“, je však jen jedním z mnoha možných příkladů.Určitý rozpor mezi etickým kodexem vyjádřeným v programových zásadách a jeho praktickou realizací nespočívá u úspěšných západoevropských stran v absenci členů a voličů úzce spjatých s katolickou církví: tyto strany skutečně sjednocují značnou část aktivních věřících, kteří by si přáli nekompromisní postoj tam, kde se politická témata dotýkají základních morálních hodnot. Problém je však v tom, že tyto skupiny tvoří jen relativně malou část voličské a sociální základny těchto stran, jež se už dávno z konfesijních politických subjektů transformovaly na tzv. všelidové strany s velmi pestrou a širokou voličskou bází. V zájmu jejího zachování jsou a musejí být připraveny k řadě kompromisů, které mnohdy zpochybňují jejich proklamovaná křesťanská specifika.KDU-ČSL by se zatím do parlamentu dostala, i kdyby důrazně prosazovala etickou nauku katolické církve. Tím by ale odradila potenciální voliče, kteří mají třeba na potraty liberálnější názor a jejichž hlasy bude strana k zachování své existence v budoucnu nutně potřebovat. Pokud jim ale lidovci vyjdou příliš daleko vstříc, ztratí část tradičních voličů. Tento problém nemá optimální řešení: KDU-ČSL musí spíše usilovat o stav jakési „rovnováhy“.

Politická rizika křesťanské strany

Při hledání nejlepší politické pozice podnikla KDU-ČSL před volbami ještě jiné kroky, které jsou pro ni z dlouhodobého hlediska také nebezpečné. Zřetelná snaha o posun do pomyslného středu politického spektra se projevuje v několika rovinách. Od neověřených zpráv o možné povolební koalici se sociální demokracií až po zcela konkrétní nabídku představitelům Dienstbierova sdružení SD-LSNS kandidovat na lidoveckých kandidátkách. KDU-ČSL dělá jistě správně, snaží-li se na pravé části politického spektra vymezit co nejvíce ve středu - už s ohledem na sociální akcenty jejího programu. Jak ale ukazují analogické případy křesťanských stran v jiných evropských zemích, strana si přitom musí zachovat svůj zřetelný konzervativní charakter. Kdyby její vedení chtělo konzervativní hodnoty obětovat zájmu krátkodobého zvýšení preferencí, případně snaze získat větší podíl na moci v nevhodných koalicích, ohrozilo by z dlouhodobého hlediska své postavení a dříve či později by to poznalo na dramatické ztrátě voličů.Již nyní Lux riskuje nabídkou populárním politikům z SD-LSNS přinejmenším nedůvěru části moravských členů, kteří by mohli jen obtížně akceptovat účast liberálů na vlastních kandidátkách. Přitom není důležité, že se tento krok nakonec nerealizuje: už sama možnost je zdrojem politické nejistoty, jež může být dlouhodobě nebezpečná.Podobně by bylo možno diskutovat o výběru kandidátů pro volby do Poslanecké sněmovny, který měl daleko ke standardním primárkám a v citlivé otázce vnitrostranické demokracie do značné míry handicapoval lidovou stranu vůči jejím konkurentům. Zasahování vedení KDU-ČSL do definitivní podoby kandidátních listin je sice vysvětlitelné snahou nabídnout voličům atraktivní politické osobnosti a při kvalitě členské základny v některých regionech je tento postup i pochopitelný, to ale ještě neznamená, že musí být politicky správný. Jak naznačila například náhlá nominace protidrogového experta Jiřího Vacka na čtvrté místo severočeské kandidátky, nezaručuje výběrový mechanismus zvolený v lidové straně odpovídající kompetenci jednotlivým krajským organizacím. Centralistické rozhodování stranického vedení však může být v budoucnosti alespoň pro část voličů varovným signálem. Už proto, že západoevropské křesťanskodemokratické strany, k nimž se KDU-ČSL hlásí, patří na rozdíl od řady levicových politických subjektů zpravidla k decentralizovaným politickým stranám se značnou autonomií regionálních organizací, přičemž zachovávání vnitřních demokratických mechanismů je zde samozřejmostí.Vývoj KDU-ČSL v posledních dvou letech přes všechny nedostatky ukazuje, že lidovci se mohou na politické scéně dlouhodobě udržet. K tomu však budou muset projít postupnou transformací, která není vynucována jen vnitřní situací strany, ale především tlakem vnějších faktorů, jako je podoba stranicko-politického systému, stav politické kultury, sociálně demografický vývoj apod. Stejně důležité bude i hledání „nových“ politických témat, v nichž by se mohla projevit křesťanská východiska jako specifikum této strany: nabízí se zde například problematika rodiny, důraz na společenskou odpovědnost a solidaritu jako protiváhu nekorigovaného individualismu a mnoho dalších podobných témat. Spíše zde než v objevování alternativního ekonomického programu se může hlas KDU-ČSL stát v budoucnosti potřebným, autentickým a zajímavým pro větší skupinu voličů.

Autor přednáší politologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].