Stávka chudých lékařů

Pondělní show Davida Ratha na Václavském náměstí dokázala i největším pochybovačům, s jakým fenomenálním talentem dokáže tento mladý lékař udržet pozornost veřejnosti u zapeklitých problémů českého zdravotnictví. Obyčejný občan, který u televizoru pobaveně sledoval rej masek, plakáty osočující vládu i plamenné výkřiky řečníků, si přitom asi příliš neuvědomil, co tím mladý muž s motýlkem spáchal. Rathovy dramatické dotazy typu „tuší vůbec někdo, jak zdravotnictví zachránit“, totiž vyvolají v příštích týdnech nebezpečnou lavinu: politické strany začnou zveřejňovat své podrobné, mnohdy až dvacetistránkové volební programy zdravotnického financování.

Stávka o ničem

Nebyl to pouze karnevalový rozměr lékařské demonstrace, který nechal bez povšimnutí zapadnout i nejdramatičtější lékařské výroky typu „jak dlouho si bude vláda hrát s naší trpělivostí a hazardovat s životy pacientů“. Nevelký ohlas Rathem zorganizované manifestace má i další příčiny: na demonstraci se nemluvilo o ničem důležitém. Často opakovaný požadavek zvýšení lékařských platů ztratil na významu ve chvíli, kdy ministr Stráský vyšší mzdy veřejně přislíbil.Lékařský protest navíc výrazně nepodpořila ani žádná významná politická strana: doktor Rath je odradil jednak svým angažmá v SD-LSNS, jednak jízlivými výpady, které adresoval stejně tak koaliční ODS a ODA, jako opoziční sociální demokracii. Ve zdravotnickém sektoru se ostatně žádná z nich necítí příliš silná v kramflecích. Převzít „osvědčený“ zahraniční model - ať už konzervativní, nebo socialistický - nelze, protože nic takového neexistuje. Doktoru Rathovi, který se dnes stylizuje do role Robina Hooda v bílém, tak možná nakonec nezbude než se opět skrýt ve svém Sherwoodu na motolské interně a čekat na novou příležitost, jak hájit práva chudých lékařů.Tím, kdo může být s průběhem doktorské stávky spokojen, je ministr Stráský. Vše prošlo v klidu, a navíc nikdo z demonstrujících lékařů vládě důrazně nepřipomněl její hlavní hříchy. Nejmenším z nich je dosud nesplněný slib ministra Rubáše z roku 1993 přepsat ceník lékařských výkonů, který práci některých lékařů platí málo a jiné zase odměňuje příliš. Ještě horší je fakt, že přes všechny podzimní proklamace se ministerstvu nezdařilo zastavit růst výdajů za léky - proti 21 miliardám korun v roce 1994 loni vzrostly na 28 miliard, a letos bychom měli podle odhadu odborníků z Karlovy univerzity zaplatit dokonce 37 miliard. A co je nejméně příjemné: loňské náklady na zdravotnictví dosáhly sta miliard korun, a tím překročily hranici osmi procent HDP. Podle mezinárodních měřítek to znamená, že léčíme nad poměry.

Hodně, nebo málo

Zdravotnická diskuse ale minulý týden přinesla i něco pozitivního: opět se začalo mluvit o pacientech. Lékaři znovu zopakovali, že jejich spokojenost s vyššími platy jednoznačně prospěje pacientům. Tato argumentace a priori předpokládá, že zdravotnictví občanům pomáhá. Mimo diskusi pak stojí otázka, zda pomáhá hodně, nebo málo. Přitom, jak je zřejmé z mezinárodního srovnání, by mohlo v našem případě pomáhat více: dožíváme se přece nižšího věku než je evropský průměr, a také jsme častěji nemocní.Měli bychom tedy do zdravotnictví pustit další miliardy? Nikoliv. Je to stejné jako se ptát, zda bude zdravější občan, který platí vysoké pojistné a pak v zimě spolyká několik balení zahraničních aspirinů, anebo ten, kdo při nižším pojistném ušetří na dovolenou u moře. České zdravotnictví si zkrátka musí zachovat současnou výkonnost, a přitom ušetřit. K tomu je ale třeba přestat tolerovat podnikové dluhy na pojistném, rozhazování peněz pojišťovnami, vymyšlené lékařské výkony nebo machinace s léky. Lékaři by pak měli méně mluvit o penězích a více času věnovat tvorbě předpisů, jak kterou nemoc léčit. Tím by jednak předešli řadě omylů, a pacient by navíc poznal, kdo z doktorů je lepší a kdo horší.Politické strany by se také neměly spokojit s tím, že najdou více či méně důmyslné způsoby, jak ve zdravotnictví šetřit. Zároveň by měly uvážit, jak peníze co nejlépe utrácet. Jeden příklad za všechny: v České republice umírá polovina lidí na nemoci krevního oběhu a třetina na rakovinu. Vedle miliardových investic do operací, které mají často jen minimální šanci zachránit pacientovi život, je možné rozjet preventivní programy, jež mohou nemoc zastavit v dřívějších stadiích, kdy je méně nebezpečná a i léčba je levnější. Pokud by se tento přístup podařilo politikům prosadit, pak bychom mohli dohnat vyspělé země nejen v počtu operací či spotřebě léků, ale i v dlouhověkosti.