Smutné, ale pochopitelné

Letošní oscarový verdikt překvapil nejspíš každého, kdo si dělal iluze o seriózním výsledku Americké filmové akademie. Prakticky všechny hlavní výhry - sošky za nejlepší film, režii a kameru - šly do rukou akčního herce a začínajícího režiséra Mela Gibsona a jeho kameramana Johna Tolla. Jejich dobrodružný film Statečné srdce o skotském národním hrdinovi ze 13. století většinou nestál seriózní světové kritice za pozornost, ale nesázeli na něj ani američtí distributoři a majitelé kin.

Kvalita v katakombách

Jasný favorit letos prostě chyběl. To neznamená, že by loňský filmový rok byl z uměleckého hlediska špatný. Jenže filmy, které si je soudný dospělý divák schopen pamatovat i po několika měsících, nakonec vypadly ze hry - jako Mocná Afrodité Woodyho Allena či Chůze mrtvého muže Tima Robbinse. Oba filmy dostaly jen ceny za ženský herecký výkon. Naprosto pohořel horký favorit roku Rozum a cit - laureát všech důležitých cen kritiky a Zlatého medvěda z Berlína. Pokud jde o mužský herecký výkon, čekalo se spíše ocenění úctyhodné kreace Anthonyho Hopkinse v úloze prezidenta Nixona či Seanna Penna v Chůzi mrtvého muže. A to už by bylo lépe nemluvit o Oscarech za neanglicky mluvený film. Málokterý rok nabídl tolik zajímavých děl jako ten letošní - od Kusturicova Undergroundu přes řadu titulů z čínských komunit či Japonska až po francouzské snímky Husar na střeše, Můj chlap či Prokleté strniště. Ty všechny jsou hodnoceny výše než vítězná Antoniina linie.…