Vrazi od psacího stolu

Simon Wiesenthal ve svých pamětech konstatuje, že díky procesu s Adolfem Eichmannem známe pojem „vrah od psacího stolu“ a dnes už víme, „že masoví vrazi nejsou asociálové -že jimi ani nesmějí být - a že masové vraždění ve velkém stylu spíš předpokládá sociálně adaptabilního vraha“. Wiesenthal se nějakým způsobem podílel na odhalení Eichmanna v jeho argentinské emigraci. Hannah Arendtová má zásluhu na pojmenování Eichmannova konání jako nového druhu zločinu. Podtitul její knihy Eichmann v Jeruzalémě, která nedávno - po třiceti letech - vyšla česky, zní: Zpráva o banalitě zla.

Filozofická východiska

Hannah Arendtovou (1906–1975), žačku E. Husserla, M. Heideggera a později Karla Jasperse, přivedla napjatá politická situace v Německu na přelomu 20. a 30.let ke studiu myšlení a historie druhé poloviny 18. a počátku 19. století. V tomto období se totiž zrodil moderní evropský stát. Arendtová později upozornila na dvě chyby v jeho myšlenkové, „genetické“ výbavě. První: národní stát sice nevede přímo k nacionalismu, ale ve chvíli oslabení moci se k němu v sebezáchovném pudu obrací. A druhá: převládající myšlení spatřuje smysl dějin ve věčném pohybu vpřed, v ideji pokroku. Ten směřuje zákonitě k nějakému bodu (blahobytu, komunismu, emancipaci národa, nadvládě vyšší rasy…).Princip zákonitosti však podle Arendtové vlastně dějiny ruší, když vylučuje svobodné, předem nepředvídatelné jednání. Pro každé jednání, hodné přívlastku „politické“, je…