Deník aneb Smrt režiséra

Každé rozměrnější literární dílo vzniká vrstvením postupně vznikajících textů. Švy mezi nimi se „realističtí“ romanopisci minulého století naučili mistrně zakrývat, takže jejich vyprávění románovou krajinou plyne hladce. Vše, co dospěje k jisté dokonalosti, však probouzí protikladné tendence: jedním z nosných postupů literatury dvacátého století je systematické narušování iluzivního prostoru, v němž jacísi hrdinové cosi konají, příběhem autora, který o nich píše. Literární hra na pravdu se tak prohlubuje: iluze reality je násobena iluzí autenticity. Nejautentičtěji působí deníky, v nichž bývá postupné vrstvení textu otevřeně přiznáno a iluzivní prostor splývá se skutečností. V české literatuře hodné toho jména vyvolala léta totality zvýšenou potřebu pravdivosti a mezi knihami vydanými v posledních šesti letech se deníky výrazně uplatnily. Kolář, Hanč, Zábrana či Vaculík dokonale naplnili dosud spíš okrajovou literární formu jemnými odstíny choré a zraňující doby, je však pravděpodobné, že jindy či jinde by psali něco jiného. Už ve Vaculíkově Českém snáři pozorujeme, jak se do deníku, tohoto extrémně autentického žánru, vkrádá fabulace. Výchozí situace Igora Chauna, autora téměř šestisetstránkového svazku Deník aneb Smrt režiséra (díl první, ERM 1995), je jiná. Energický mluvčí studentů z roku 1989 a autor řady pozoruhodných dokumentů i krátkých filmů zajisté není takovým společenským vyděděncem, aby mu k sebevyjádření nezbývalo než drásat privátní zápisky. Knihu otvíráme s nadějí i obavami.

Akční zpověď

Až na výjimky je rozsáhlý Chaunův text velice čtivý. Nepostrádá sice rovinu introspekce, ale dynamiku knihy určují spíš postupy typické pro akční žánry. Osud každého režisérova projektu, ať už natočeného, či nikoli, se stává dobrodružnou povídkou, ale zároveň je i zasvěceným dokumentem z filmařského prostředí, které je čtenářsky přitažlivé nejen co se týče tvorby, ale také (a obávám se, že víc) hedonismem a promiskuitou. Od myšlenkové práce na scénářích či Deníku je vypravěč neustále strháván do víru rozkoší, jimž se věnuje s gargantuovskou obžerností. Jejich líčení nabývá na expresivitě zápis od zápisu, že se až zdá, jako by se Chaun teprve postupně osměloval (anebo si jako zkušená striptérka připravoval publikum). Ale vůbec nemusí jít o záměr - možná je to skutečně autentické svědectví o tom, jak člověk v gravitačním poli slastných neřestí plynule ztrácí zábrany. Obraz mladého umělce jako monstrózního žrouta, jenž říhaje, bzdě a ublívaje se valí noční Prahou za chlastem a souložemi, popřípadě doma vzdoruje depresím z kocoviny zběsilou onanií, má skoro mýtický rozměr a ze čtenářovy paměti se hned tak nevytratí.Chaun má ovšem smysl pro střih, a to nejen filmový. Bazální rovinu své existence, vylíčenou s otevřeností v české literatuře nebývalou, konfrontuje s vyššími duchovními hodnotami. Projevuje se to i v mnohovrstevném vypravěčském stylu, který se od siláckých vulgarit občas vzepne až na pomezí mystiky. Veškerá skutečnost se ježí protiklady: bez bohapustého hřešení jako by něha ztrácela platnost, rubem hektické tvořivosti musí být dlouhá období promarňovaného času, zoufalství je třeba zažehnávat výkřiky o lásce k životu. Okázalá poživačnost vede k hledání duchovních zdrojů, ale v okamžiku, kdy se k některému autor přiblíží, vyvstane před ním další antitéze, která vše zpochybní. Nic tady nemůže být řečeno jednoznačně, vše je nejisté. Chystá-li se čtenář vzít autora za slovo a vstoupit s ním do vnitřní polemiky, další text jej předběhne - Chaun o svých slabinách přece ví sám nejlíp a dovede se jim vysmát krutěji než jiný.

Umělec a hříšník

Jako vrcholné literární autority jsou v Deníku opakovaně připomínána dvě jména - Thomas Mann a Dostojevskij. Každý z nich může být považován za patrona jedné z tematických linií, jež se proplétají celou knihou. Mannovský duch se ozývá z Chaunova pojetí umělectví jako vznešeného, ale zároveň krajně nedůvěryhodného údělu o dvou podstatách: božské a démonické. Talent, jímž je člověk odkudsi obdařen, znamená závazek (odtud hrůza z promarňovaného času), ale i vyvolenost (odtud odvaha k důsledné a leckdy kruté sebestřednosti). Umění probouzí v člověku touhu po vyšším řádu, ale zároveň obluzuje smysly krásou, jež je opojná a zrádná (odtud někdy až vyděšená fascinace vlastní zpustlostí). V tomto smyslu je Chaunův Deník jednou z dalších faustiád moderní literatury. To ostatně naznačuje i dikce některých zápisů, připomínající zlověstně archaickou mluvu Mannova Adriana Leverkuhna (Doktor Faustus).K povážlivějším výkonům autora povzbudil příklad Dostojevského. Ve stopách pisatele Zápisků z podzemí odhaluje a pečlivě propátrává lidskou trapnost. Chaunův „skleněný dům“ není surrealisticky zamžený jako Bretonův a čtenář v něm spatří plno hostů. Chaun zveřejňuje celý svůj svět i s intimními detaily - na své milenky, přátele a známé nepoví snad jen to, co neví. Největší díl trapnosti si však nechává pro sebe. Nevynechává své opilecké ostudy, svá selhání, neškrtá, zdá se, žádné zápisy, byť by byly sebeprotivnější, sebezpupnější, sebezlejší, sebepitomější, maximálně se od nich distancuje v poznámce pod čarou. Nejdivočejší kousky provádí se svou rodinou. Z ní pochází jeho posedlost umělectvím, jeho duchovní aspirace, bezohlednost, jeho agrese i deprese. Před čtenářem vyvstává sugestivní portrét podivínské matky, zpočátku krutě věcný, ale v závěru o to jímavější, i bájná postava otce, bezděčného a nezodpovědného demiurga autorovy existence. Přes veškerou dokumentaristickou autentičnost nabývá jejich groteskně tragický příběh magických rysů, je sám o sobě symbolickým podobenstvím a z jeho síly čerpá i syn odvahu k duchovnímu extremismu. I když Deník zaznamenává především hříšné hemžení zlaté mládeže počátku devadesátých let, stává se stará rodinná historie hlavním těžištěm knihy - z ní pramení výchozí traumata i závěrečná očistná katarze.

Kronika z konce tisíciletí

Chaun tak podrobně zachycuje jedinečnost své existence zřejmě proto, aby se zobecnil. Svůj obraz neidealizuje, ale problematizuje, ovšem okouzleně: s úžasem v sobě shledává další a další propasti. Značný rozsah knihy i vyhlídka na brzké vydání stejně objemného druhého dílu může budit podezření z grafomanie, to by však byl soud příliš povrchní. Chaun má dar přiléhavého pojmenování a pregnatního výrazu. Pusu si může pouštět na špacír i proto, že neztrácí sebekontrolu. Když se zjitřeně vyznává z hříchů i víry, nepřestává být režisérem.Život se odvíjí jako film, napůl dokument, napůl hraný, a autor jako by se pokoušel rekonstruovat scénář. Ústředním dramatickým konfliktem by měl být svár mezi duší a tělem, mezi realitou a transcendentnem. Chaunovo tělo hraje svou roli přesvědčivě, ale o výkonu duše to bohužel neplatí: je eklektický, vychází z nevěrohodných podivností a módních výstřelků, unavuje, protože se nevyvíjí, pouze střídá masky. Taková je ovšem jen duše, která se předvádí na nasvícené scéně. V přítmí textů cítíme přítomnost i té druhé: zmatené, kolísavé, někdy nanicovaté, jindy jasnozřivé, milující, trpící, ale především vášnivě živé. Díky ní se Deník stává skutečným svědectvím o člověku, možná opravdovějším než hloubavé sondy vznešenějších duchů.České prostředí, jež tak rádo ukázňuje ke skromnosti, nepřijme asi Chaunův sebezpytný rozmach bez výhrad. Už teď je však nesporná dokumentaristická hodnota knihy. Obecná i zvláštní svědectví o lidské existenci přináší veškerá literatura, ale tady nacházíme i neobyčejně barvitou kroniku konkrétní společnosti v čase bouřlivé přeměny. Ke svým vysokým duchovním ambicím sice autor zatím nedozrál, zato má pikantní postřeh, prostořeký šarm a odvahu k nehoráznosti. Není vyloučeno, že za pár desítek let se bude jeho Deník číst právě proto.

Autor je šéfredaktorem měsíčníku Bar&Man.