Osvobození? Obsazení?

Samotný fakt lze formulovat velmi lapidárně: po 49 dnech dramatických bojů o každou ulici a každičký dům se před padesáti lety, 13. února 1945, v hlavním městě Maďarska rozhostil mír. V téže chvíli se však celá budapešťská operace - jako událost patřící minulosti - ocitla v říši vzpomínek, v bezedné nůši dějin, v níž ráda paběrkuje ideologie. A tak se jednou říká, že Budapešť byla osvobozena, jindy zase, že jedny okupanty vytlačili okupanti druzí. Jednou se stavějí pomníky sovětským hrdinům, jindy zase visí ve vzduchu nutkání tyto pomníky strhávat, ba vztyčovat místo nich pomníky jiné, jež zřejmě zaměstnají bořitele zrozené epochou následující.

Komu lze ukrást výročí

Osvobození bylo lidu ukradeno - zazněla před nedávnem právě v souvislosti s únorovým výročím hořká stížnost v kruhu skalních komunistů. Skutečnost je ovšem taková, že ten, kdo prožil 13. únor 1945 jako své osvobození, jistě si je ukrást nenechal. A pro koho už tehdy znamenalo vítězství Rudé armády pohromu, tomu stejně nebylo co ukrást. A tak se dostáváme k banálnímu konstatování: každý pamětník vzpomíná na onen únorový den před padesáti lety podle toho, na které straně a v jaké situaci události prožíval, s jakými uniformami a lidmi v nich se setkal.Paměť Budapešťanů nelze převést na společného jmenovatele. Toto město mělo v zimě 1945 své mocné i bezmocné, mělo své mocichtivé i obyvatele odsouzené k záhubě. V Budapešti proti sobě bojovaly nejenom dvě cizí armády, obě podporované…