Rizika nutné sebeobrany

Přestože se u nás počet násilných trestných činů od roku 1989 téměř zdvojnásobil, nelze říci, že by se vyplácelo bránit se napadení. Jako příklad může posloužit soudní spor, který začal minulé pondělí v Praze. Městský soud se tu po dvou letech vrátil k případu sochaře Pavla Opočenského. Ten se jedné březnové noci roku 1991 vracel domů a byl svědkem toho, jak skupina opilých skinheads zaútočila na dva náhodné chodce. Opočenský na nic nečekal a napadeným přispěchal na pomoc. Když jej skini zatlačili ke zdi, vytáhl proti jednomu z nich nůž a bodl. Sedmnáctiletý Aleš Martinů na následky zranění zemřel. O rok později byl Pavel Opočenský podmínečně odsouzen za ublížení na zdraví s následkem smrti. Vrchní soud v Praze však rozsudek zrušil: hlavním důvodem byla skutečnost, že nejasnosti ve výpovědích svědků byly použity v neprospěch Opočenského, jehož čin byl podle odvolacího senátu nutnou sebeobranou.

Dýka v soudní síni

Jako nutnou sebeobranu původně Opočenského případ kvalifikoval i policejní vyšetřovatel, který také rozhodl o ukončení vyšetřování. Státní zástupkyně JUDr. Brčáková to však viděla jinak: její rukou napsaná obžaloba posuzovala Opočenského obranu jako „útok s úmyslem ublížit“ a navrhovala trest v rozmezí pěti až sedmi let. (Podrobněji o případu v Respektu č. 20/92.) Soud v roce 1992 probíhal za téměř neuvěřitelných podmínek: přestože zuřiví skinheads Opočenského před soudní síní doslova honili (atmosféru dokresluje i dýka, která jednomu z…