Právo na informace není dar shůry
Česká vláda již několik měsíců připravuje dva velice důležité zákony, které spolu na první pohled příliš nesouvisí. Jde o tiskový zákon, který reguluje činnost a zodpovědnost médií a zákon o trvalé státní službě úředníků, tzv.definitivě.
Česká vláda již několik měsíců připravuje dva velice důležité zákony, které spolu na první pohled příliš nesouvisí. Jde o tiskový zákon, který reguluje činnost a zodpovědnost médií a zákon o trvalé státní službě úředníků, tzv.definitivě. Obě normy se přitom velmi úzce týkají tří základních věcí, které určují nebo mají podstatný vliv na kvalitu demokracie: míry svobody tisku, práva občanů na informace a postavení (a z něj vyplývající moc) státních úředníků. O tiskovém zákoně se zatím diskutuje jen v souvislosti s jeho kontroverzním ustanovením o právu na odpověď. A stejně jako zatím nikdo ještě nevznesl otázku, k čemu vlastně potřebujeme speciální novinářský zákon, jen málo se mluví o právu na informace. Přitom jde o věc, která je pro demokracii nesrovnatelně důležitější než sebelíp připravené předpisy omezující svobodu projevu.
Jen pro novináře
Platná Ústava České republiky říká, že státní úředník má povinnost poskytovat informace o své práci „přiměřeným způsobem“. Podrobnosti má určit zákon. Všeobecně se proto předpokládalo, že podobné ustanovení se stane součástí tiskového zákona. Nestalo se tak - a je to dobře. Je totiž zcela nepřijatelné, aby zaměstnanec novin, rozhlasu, tiskové agentury či televize měl díky vlastnictví novinářského průkazu přednostní práva na informace od státní správy a vlády. Fakt, že těchto informací využívá častěji než například instalatér, nic nemění na tom, že má mít stejná práva (a samozřejmě i povinnosti) jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu