Sám proti ďáblovi

Rok 1995 byl v rámci „Desetiletí duchovní obnovy národa“ českých katolíků připsán patronátu sv. Prokopa, poustevníka a zakladatele kláštera na Sázavě. Zároveň uplynulo 950 let od smrti šumavského poustevníka Vintíře (Gunthera), jediného společného světce Čechů a Bavorů, který je uctíván pouze lidovou vírou, nikoli jako oficiální světec. Oba tyto muže z přelomu 10. a 11. století připomíná spolu s dalšími poustevníky v našich zemích stručnými dějinami křesťanského poustevnictví a námětem poustevníka v českém umění 19. století výstava v Jiřském klášteře, která potrvá do 7. ledna. Shromažďuje exponáty spíše zajímavé a půvabné než umělecky kvalitní a je skromná jak rozsahem, tak výpravou.

Tvrdohlaví individualisté

Před více než rokem proběhl tiskem případ Františka Dombaje, který z vnitřní náboženské potřeby odešel do lesů moravsko-slovenského pomezí, kde prožil čtyři roky bez kontaktu s lidmi. Středověké poustevníky si můžeme představit právě takto: tvrdohlaví individualisté, nezařazení do normální společnosti. I dnes ovšem existují poustevníci, které církev oficiálně uznává za natolik duchovně vyspělé, že mohou žít opodál kláštera o samotě. Dnešní společnost je ale považuje za více méně neškodné pomatence, zatímco lidé ve středověku (a v prostých vrstvách až do konce 18. století) je uctívali. Natolik si vážili duchovní energie a vnitřní síly, kterou poustevník získal svým životem „na poušti“, že emerity živili, chodili k nim pro radu nebo léčitelský…