Čas i odvahu máme

Gare de Lyon patří k největším pařížským nádražím. Odjíždějí z něj nejenom expresy TGV do Alp a k Azurovému pobřeží, ale i osobní vlaky do hustě obydleného jihovýchodního předměstí metropole. Dnes tu visí na zavřeném vstupním portálu fotokopie výplatní listiny jednoho železničáře. Vedle částky 7476 franků najdeme poznámku: „Po 35 odpracovaných letech vydělám včetně služeb o víkendech a svátcích pakatel, který mně chce vláda ještě více osekat. Proto stávkuji!“ Následují glosy, připsané různými autory: „To není špatné. Makám za Smic (úředně stanovená minimální měsíční mzda, nyní asi 5000 franků) už dvacet let a vláda se na mě chystá taky!“ - „Když se vám to nelíbí, běžte dělat něco jiného, kde vyděláte víc.“ - „Buďte rádi, že máte práci a střechu nad hlavou. Venku mrzne a nádraží i metro jsou zavřené. Kdy to skončí?“

Hrozí i policie

Anonymní diskuse na dveřích prázdného a pustého nádraží je pro Francii těchto dnů příznačná. Díky vleklé stávce veřejná místa osiřela a neznámí lidé si navzájem sdělují všeobecně známé starosti. Naopak se zvýšila hustota chodců, cyklistů a automobilistů v ulicích velkých měst, kudy obden projde rozhořčený dav se zatnutými pěstmi v kapsách. Začalo totiž citelně mrznout a sněžit.Na otázku, kdy to skoční, nezná zatím nikdo odpověď. Proto se můžeme zajímat spíše o to, kdy - a hlavně proč - to začalo. Oheň nespokojenosti rozdmýchali od 23. listopadu stávkující železničáři. Naprostá většina státních zaměstnanců se bez dlouhého…