Právo na Osvětim

Kolektivní pamět národa se zaměřuje na historické symboly a na kulatá výročí velkých událostí. V Evropě se v posledních letech prosazuje snaha neprovázet oslavy těchto výročí pouze připomínkou vlastních křivd a utrpení, ale také pocitem morální zodpovědnosti za celé dějiny, za takové, jakými skutečně byly, a nejenom za jejich jednostranný „národní smysl“. Tento přístup totiž dává naději ke skutečnému sblížení se sousedy, k upuštění od vzájemných komplexů a ukřivděnosti. Loňské oslavy evropských kulatých výročí spojených s druhou světovou válkou se z tohoto hlediska vydařily. Letošní rok se bohužel rýsuje hůře. Moskevské přípravy k oslavám sovětského vítězství nad Hitlerem se podřídily velmocenské symbolice, touze ukázat Rusko jako „vykupitele Evropy“. Na dvoudenní oslavy 50. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka, jež koncem minulého týdne proběhly v Polsku, zase padl stín polsko-židovských výčitek.

Nemístné ambice

První rozepře vyvolala ledabylost a liknavost polských organizátorů, díky které byly oficiální pozvánky na slavnost rozeslány až loni počátkem prosince. Tak se stalo, že polovinu ze šestadvaceti pozvaných zemí nakonec v Osvětimi nereprezentovali prezidenti či králové a královny, ale jen státní úředníci nižší šarže. Z více než dvou desítek žijících držitelů Nobelovy ceny míru jich kvůli opožděnému pozvání do Polska přijelo osm, a to ještě čtyři osoby jen zastupovaly instituce poctěné touto cenou. V Osvětimi chyběla…