Krok směrem na Západ

Necelé dva roky po podání přihlášky se Česká republika minulý týden stala členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. České diplomacii a vyjednavačům z Ministerstva financí i České národní banky se tak podařil opravdový husarský kousek. Přesně šest let po listopadu '89 jsme se jako první, respektive jako jediná z postkomunistických zemí stali členem skutečně elitní organizace, a udělali tak nepřímo důležitý krok k členství v Evropské unii a NATO.

V dobré společnosti

Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) není žádným pevným spolkem zemí jako například Evropská unie, ani nedisponuje stovkami miliard dolarů jako Mezinárodní měnový fond (MMF) či Světová banka. Nemá dokonce ani významné pravomoci jako Světová obchodní organizace (WTO), v kterou se přetvořil GATT, a není ani „klubem nejbohatších“. Přesto se jedná o organizaci prestižní a významnou (podrobně viz strana 6). Je to instituce analytického charakteru: má desítky výborů a expertních skupin, které vypracovávají srovnávací hospodářské a sociální studie a prognózy, připravují návrhy na liberalizaci obchodu a provázanost hospodářských politik nejvyspělejších zemí, plánují pomoc (především ve formě know-how) rozvojovému, a dnes i postkomunistickému světu. Členy OECD jsou všichni členové EU, všichni členové NATO, všichni členové G-7, plus Island, Nový Zéland a Mexiko. Vůbec poprvé tedy budeme v exkluzivní společnosti, která není a nebude pro každého.V praxi bude mít naše členství několik praktických výhod. V ekonomických přehledech, které uveřejňují periodika jako Businees week, The Economist či Financial Times, sice většinou zůstaneme zařazeni v rámci tzv. emerging markets (nově vznikajících trhů), kdykoliv ale bude publikována srovnávací tabulka OECD (a to bývá doslova každou chvíli), ocitneme se v jiné společnosti. A to není málo. Členství v OECD znamená zvýšenou prestiž a důvěryhodnost v očích investorů a věřitelů. Jde tedy o něco podobného - ovšem o řády významnějšího - jako je zvýšení ratingu České republiky v hodnocení agentur, jako je Moody`s či Standard and Poor. Vedle přílivu zahraničního kapitálu budou výhodnější i úrokové marže pro naše dlužníky a za lepší cenu budeme moci prodávat na mezinárodních trzích dluhopisy. Naše ekonomika, a především statistika se dostanou pod drobnohled desítek odborníků a budou předmětem nejrůznějších srovnávacích studií. Budeme prostě více na očích; samozřejmě včetně našich nedostatků (trh práce, trh s byty apod.).

Rozhodla směnitelnost

I z geopolitického hlediska má naše přijetí do OECD značnou důležitost. Je to poprvé, kdy důležitá západní instituce uplatnila vůči postkomunistickým zemím diferencovaný přístup (Partnerství pro mír nebo asociační dohody s EU nejsou instituce). Naděje na naše přednostní členství v Evropské unii je tak přece jen o něco větší než před měsícem. Jisté je pak alespoň to, že naši západní partneři již nyní nebudou moci „vysvětlovat“ otálení s naším přijetím do západních struktur pouze špatným stavem naší ekonomiky. (Mimochodem zatím není jasné, kdy a zda vůbec se členy OECD stanou i ostatní země CEFTA. Maďarsko například trápí vysoký zahraniční dluh, rozpočtový schodek, pomalá privatizace apod.)Důvodů, proč jsme byli do OECD přijati, je několik. Je to naše stabilní vnitropolitická situace, nízká zadluženost, rozpočtová disciplína, relativně nízká inflace, pokročilá privatizace atd. Rozhodujícím momentem však byl až nový devizový zákon, který učinil korunu konvertibilní podle kritérií MMF. V této souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že tlak na co nejrychlejší měnovou liberalizaci vycházel od České národní banky, a nikoliv od vlády. Guvernér Tošovský nedůvěřivého premiéra v této věci „zpracovával“ řadu měsíců a nebýt toho, nemohla být o členství v OECD řeč. A ještě jedna věc hrála důležitou roli: Česká republika si již dávno nepůjčuje od Mezinárodního měnového fondu, a dokonce s předstihem splatila své závazky. Již více než dva roky navíc poskytujeme v rámci misí MMF know-how měnové odluky a stabilizační měnové politiky prakticky ve všech zemích bývalého Sovětského svazu.

Zeman má smůlu

Z vnitropolitického hlediska přijetí do OECD zdánlivě neznamená tolik. Většina voličů se totiž nebude příliš zajímat, o co vlastně jde. Jednu věc však vládní koalice může v předvolební kampani využít. Členskými státy OECD jsou - jak již bylo řečeno - vyspělé země s nejrůznějšími vládami. V některých jsou u moci sociální demokraté či socialisté, v jiných liberálové či konzervativci. Fakt, že jsme byli do tohoto klubu přijati, je průkazným znamením jejich souhlasu s nasměrováním naší ekonomické transformace. A to je špatná zpráva pro Miloše Zemana. Sociální demokracie totiž dost dobře nemůže tvrdit, že současná vláda dělá a dělala v hospodářské politice úplně všechno špatně, a že o tom kupříkladu v Paříži nebo Stockholmu nevědí.Na vavřínech by ovšem vláda usnout v žádném případě neměla. Měřeno vytvořeným hrubým domácím produktem na jednoho obyvatele, členskými státy OECD již dávno nejsou všechny nejvyspělejší země světa. Nelze ji ani zaměňovat s rozšířeným klubem bohaté sedmičky (G-7). Jedinou asijskou zemí v OECD je dosud Japonsko, druhá nejbohatší země na světě. Naopak Singapur, který je dnes výrazně víc prosperujícím státem než například Austrálie či Nový Zéland, členem není. Podobně nejsou členy ani Tchaj-wan či Jižní Korea, tedy země, které jsou podle téhož měřítka bohatšími než my. Naopak členy organizace jsou státy s velkým potenciálem, ale dosud chudší a politicky méně stabilní než ČR: Turecko a Mexiko. („Turecké hospodářství“ sice v současnosti roste patrně nejrychleji na světě - reálný růst HDP činí 13,9 % ročně -, ale tamější roční míra inflace je 90 %!) Je tedy vidět, že i nad mizernými ukazateli makroekonomické disciplíny dokáže někdy pařížský klub přimhouřit oči.

Mexiko varuje

Příklad Mexika pak ukazuje ještě jednu věc. Mexiko bylo do OECD přibráno vloni, v reakci na vznik Severoamerické zóny volného obchodu. Členství v pařížské organizaci ovšem Mexiku ani v nejmenším nepomohlo odvrátit nedávnou drastickou hospodářskou krizi. Vloni v prosinci a letos v lednu se dramaticky propadla nejen mexická měna, ale cárem papíru bez hodnoty se doslova přes noc stala i většina mexických akcií a dluhopisů. V tom také tkví hlavní poučení: přijetím do OECD naše pověst v očích zahraničních investorů sice stoupne, nic to ale nemění na tom, že právě tito investoři zůstanou zcela bezcitní a chladnokrevní, pokud bude naše vláda v budoucnu ve své makroekonomické politice chybovat, a těchto chyb bez váhání využijí.Dlouhodobé úkoly české vlády tedy zůstávají i po 28. listopadu stejné: v hospodářské politice vytvořit podmínky pro dynamický hospodářský růst (dosud jsme čtyřikrát až pětkrát chudší než naši západní sousedé) a v zahraniční politice a diplomacii usilovně pracovat pro naše rychlé členství v Evropské unii a NATO.