Dvě dobré zprávy

Málokterý vědecký objev způsobí takový rozruch jako objevy, za které dostali letos Nobelovu cenu za chemii Paul Crutzen, Mario Molina a F. Sherwood Rowland a které se týkaly zeslabení ozonové vrstvy Země.Ozon se v přírodě vyskytuje v nepatrném množství, bez něho by však byl pozemský život vážně ohrožen: ve stratosféře pohlcuje ultrafialové záření. Toto záření poškozuje lidský zrak a přispívá ke vzniku rakoviny kůže, ale především ohrožuje mikroorganismy (jednobuněčné živočichy, rostliny, bakterie a viry), které tvoří základ potravní sítě a pro současnou podobu života na Zemi jsou nepostradatelné. (V přízemní vrstvě atmosféry není ozon vítán: je toxický pro živočichy i rostliny. Je to možná jedna z příčin hynutí lesů.)Když r. 1974 uveřejnili Rowland a Molina první článek o možné roli chloru při rozkladu stratosférického ozonu, vyvolalo to mnohé diskuse mezi odborníky, ale veřejnost si z jejich varování nedělala těžkou hlavu. Nebezpečí si začala uvědomovat o 11 let později, poté, co si britští vědci povšimli, že na počátku jihopolárního jara (září a říjen) se výrazně snižuje množství ozonu v oblasti jižního pólu. Pro tento jev se vžil název ozonová díra.Následovala řada kontroverzí: různé skupiny zpochybňovaly nebezpečí, ale i silně přeháněly (např. slepé ovce v Austrálii). Váhu argumentům zdůrazňujícím nebezpečí dodávala mj. dlouhá doba, po níž freony přetrvávají v atmosféře. Tlak veřejného mínění vedl k uzavření Montrealského protokolu - mezinárodní úmluvy o omezení…