Most do solárního věku

Mannheimský sjezd Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) vstoupil do politických dějin našich západních sousedů. Čím? Alespoň na čas vyvrátil starou poučku o tom, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Strhující vystoupení sárského premiéra a dosavadního místopředsedy SPD Oskara Lafontaina vzbudilo takový dojem osvobozujícího průlomu, že 321 z 515 delegátů uvěřilo v nezbytnost polarizovat německou politickou scénu právě pod praporem tohoto mistra taktiky a oportunity.

Až překvapivě snadno

Němečtí komentátoři se nepodivovali ani tak samotnému zvolení Lafontaina předsedou SPD jako spíše okolnostem, za nichž se tento krok odehrál.Dosavadní problém sociálních demokratů se do poslední chvíle jmenoval Rudolf Scharping. Právě Scharpinga sami straničtí kolegové stále častěji označovali za autistu. Právě Scharping hledal pro sociální demokracii místo v politickém středu. A právě Scharpinga jeho neúspěšná snaha vynášela z postavení politického subjektu do role politického objektu. Proč vlastně? Scharping se stále více dostával do tlaku mezi politickou odpovědností a faktem, že tuto odpovědnost v praxi určovali vládní křesťanští demokraté. CDU to dělala šikovně - ve jménu nalezení nové role sjednoceného Německa.V této situaci bylo jen otázkou času a stylu, jak se sociální demokraté svého břemene zbaví. Že to půjde tak snadno a vlastně jen díky jedné - podle řady komentátorů obsahově nepříliš slavné - řeči Oskara Lafontaina, zřejmě nenapadlo ani 321 delegátů,…