Kudy poteče černé zlato

Ázerbájdžán a Gruzii, kde nedávno krátce po sobě proběhly prezidentské a parlamentní volby, povedou v příštích letech s požehnáním občanů dva z největších postkomunistů politické scény bývalého Sovětského svazu. Eduard Ševardnadze, zprvu nacionalistický budovatel suverénní Gruzie, si nyní pod tlakem vnitřních problémů opět potřásá rukou s ruskými generály. Gruzíni s jeho politikou souhlasí a zvolili ho prezidentem. Ázerbájdžánci zase výrazně rozšířili pravomoci svého „otce“ Gejdara Alijeva - po Jelcinovi jediného šéfa postsovětského státu, který zasedal v politbyru, a letitého generála KGB. (Pro zajímavost: Alijev velel sovětské kontrarozvědce za srpnové invaze do Československa.) Do prvního svobodně zvoleného ázerbájdžánského parlamentu pak zasednou ve valné většině „Alijevovy děti“.Výsledky voleb naznačují, že v Gruzii a Ázerbájdžánu zavládne v příštích letech mrazivý klid. Jenže v tak strategické oblasti není nikdy nic definitivní. Jedním z faktorů, které utvářejí moderní dějiny těchto států, je ropa. A o dění v kaspickém regionu se přirozeně nezajímá jen Moskva.

Více otázek než odpovědí

Turecko a USA nedávno přivítaly příslib ázerbájdžánské vlády a jedenáctičlenného mezinárodního konsorcia, jemuž předsedají Britové, že nafta z Kaspiku - druhého největšího rezervoáru světa po Perském zálivu - nepoteče potrubím jen přes Rusko, ale i přes Turecko. Konečné rozhodnutí však ázerbájdžánská vláda odložila nejméně o 30 měsíců a projekt „dvojropovodí“…