Vraždění podle zákona

Nedávno jsme si připomněli 60. výročí vydání rasových tzv. norimberských zákonů, které odstartovaly největší genocidu v lidských dějinách. Tato masová vražda je v řadě ohledů ojedinělá. Svým rozsahem a podobou. Faktem, že ji prováděli příslušníci národa civilizačně tak vyspělého, že nikdo nevěřil v jeho schopnost vyvolat v život zlo takové míry - dokonce ani ti, kteří už stáli před plynovými komorami. Nejzávažnějším kritériem ojedinělosti a zvláštnosti této vraždy však je, že měla, rozumí se uvnitř Hitlerovy říše, zákonný podklad. Ten opravňoval a zavazoval k činům, které do zločinu proti lidskosti vyústily, všechny příslušné subjekty tehdejší říšskoněmecké legislativy, exekutivy i jurisdikce.Aby bylo možné připravit a provést „konečné řešení“, bylo zapotřebí spoluúčasti mnoha služebních míst, organizací a podniků, armády a jejích speciálních jednotek, komunálních úřadů, policejních orgánů, které vystavovaly deportační příkazy a dohlížely na jejich provedení, zaměstnanců železnic, kteří dali k dispozici doprovodný personál, diplomatů v ministerstvu zahraničí, kteří se starali o přípravu deportací na obsazených územích. Smrtící soukolí sahalo daleko za hranice vlastních dílen smrti.Samozřejmě existuje velký rozdíl mezi vyhlášením práva a jeho uplatněním. Z historie jsou známy případy, kdy se úřednictvo a veřejné služby odhodlaly vést pasivní odpor vůči mocenským rozhodnutím. Jinými slovy: nechce-li byrokracie plně spolupůsobit a úřední šiml se staví na zadní, vyhlášené…