Anděl z Malé Strany

Současnou českou prózu zachvátila vlna egocentrismu. Ve světové literatuře je dodnes obvyklé vyprávět příběh, který s autorem aspoň na první pohled nemá nic společného. Většina současných českých spisovatelů se však už ani nepokouší předstírat, že jejich hrdina je někdo jiný, a ve svých knihách mluví rovnou o svém osobním životě. Úroveň těchto umělecky posunutých deníků a memoárů je různá a často vzniká otázka, kde zůstala osobní i umělecká pisatelova morálka. Má spisovatel za všech okolností právo ze svých blízkých činit románové postavy? a nebývá součástí spisovatelovy práce i povinnost vymyslet aspoň něco nového? Není fikce přece jen podstatou beletrie? Český čtenář dnes nahlíží do nejintimnějších sfér autorova života se zájmem. Prózy o tom, co který spisovatel v soukromí dělá, s kým chodí a co si myslí, dosahují velké obliby a věnují se jim všechny literární generace: Vaculík, Klíma, Wiewegh. Soustředění prozaika na vlastní osobu není samo o sobě hodné zavržení, jenže bohužel jde často pohromadě s exhibicionismem, autorskou leností a potřebou učinit z čtenáře vlastního psychoterapeuta. Ludvík Vaculík píše: „Máme my umělcové takové náboženství- napiš dobře, cos udělal špatně, a bude ti odpuštěno.“ Subjektivní literární výpověď má své mistry i diletanty. A také nenapodobitelné samorosty. Jedním z těch posledně jmenovaných je Filip Topol, který před časem v nakladatelství Maťa vydal tenounkou knížku s názvem Mně 13. Skutečnou literaturu, básnický obraz světa,…