Probuzená třída

V jedné předscéně Těžké Barbory Jan Werich roztomile přecupitával forbínu, aby ukázal, jak se ten středověk musí pořád posunovat dopředu, aby udržel krok s ubíhající dobou. Naše střední třídy, snažící se dohnat půlstaleté zpoždění, cupitají těžkopádněji než jeho gargantuovská postava. Jejich smělost je svírána vědomím odpovědnosti. Jinak řečeno: sluší se, aby postavení středních vrstev ve společnosti odpovídalo důležitosti jejich poslání, nehodí se však, aby tohoto postavení dosahovaly přílišným upozorňováním na sebe, nebo dokonce nátlakem.

Nová třída

Střední třídy zažívají citlivěji než jiné skupiny schizofrenii postkomunistických časů. Nová společnost již nebuší na dveře, ale vstoupila dovnitř - místnost je však plná rozdílů a preferencí, nadiktovaných komunisty a potvrzovaných ve mzdách a myslích lidí. A co víc: v současné liberální éře není závažných důvodů k přerozdělování, neboť trh sám zajišťuje ocenění našich výkonů.Podle teoretiků jsou moderní západní společnosti charakteristické dlouhodobým konfliktem mezi starou a novou střední třídou. Zatímco „stará“ střední třída se zabývá výrobou a distribucí materiálních hodnot (zejména služby), „nová“ střední třída vytváří a rozděluje vědění (informace). V našich popřevratových časech je uvedený konflikt odložen. Obrysy sociálních tříd, ať těch starých, či nových, se teprve vynořují z šedé masy státních zaměstnanců. Drobní podnikatelé zatím svízelně manévrují v prostředí obchodní nedůvěry a nedobudovaných institucí chránících rovné podmínky. Samotná „service class,“ jak je také nová střední třída nazývána, se obtížně rozhoduje mezi svody aktivního sebepotvrzení a plnou loajalitou k novému režimu. Právě ten ji totiž probudil z minulé letargie a očekává od ní podporu bez pochybností, a zatím i bez návratnosti. Jinými slovy: ponížení z komunistických časů přetrvává. Na rozdíl od předválečného kapitalismu založeného na produktivním kapitálu je ten dnešní opřen hlavně o kapitál lidský. Znalosti, zkušenost a zdraví, to jsou hodnoty, s nimiž se dnes vyhrává v Americe i Asii. „Během tohoto století se vzdělání, znalosti a jiné dovednosti staly rozhodujícími faktory produktivity, řekl ekonom G. Becker,“ když letos dostával čestný doktorát pražské Vysoké školy ekonomické. Neoklasická ekonomie se právě v tomto bodě nejvíce vzdálila od Marxe, pro něhož byly služby jen přívěskem výroby.

Opora režimu

Politicky bývá nová střední třída charakterizována anti-kapitalistickým postojem, zájmem o silný stát a přerozdělovací politiku. Hayek hovořil o beznadějně socializujících intelektuálech a jeho pilná četba se projevila i v několika špatně pochopených uřeknutích našich vládních ekonomů. (Za všechny uveďme známou Klausovu větu z dob vzniku ODS, že každý intelektuál je ve své podstatě levičák.) Přesto však data sociologických výzkumů ukazují, že i když se nepodnikající vzdělanci řadí trochu nalevo od podnikatelů, je nová střední třída - vzhledem ke své početnosti - silnější oporou konzervativního režimu než podnikatelé.Dvě skupiny spadající do uvedené kategorie se ovšem v poslední době hlásí o slovo: jsou to lékaři a učitelé, nebo přesněji pracovníci zdravotnictví a školství. Současná debata na toto téma je přitom poznamenána třemi mýty. První říká, že se jejich situace postupně zlepšuje, takže ti či oni jsou příliš netrpěliví. Druhý upozorňuje, že řešení nakupených problémů přinese pouze trh a současné těžkosti jsou dány jen jeho zatím nedostatečným působením. Konečně třetí argument tvrdí, že celá záležitost je de facto hrou s nulovým součtem: jedni prý mohou dostat jen to, co bude odebráno jiným.

Mýty a realita

Pokud jde o první bod (postupnou nápravu), je třeba doplnit, že se relace po roce 1989 opravdu o něco zlepšily, aniž by však mzdy v obou odvětvích dosáhly společenského průměru (zatím dosahuje školství 89 % a zdravotnictví 95 % průměru). A ani nejnovější statistické údaje nesignalizují zlepšení. V porovnání I. čtvrtletí 1995 se stejným obdobím roku 1994 u nás vzrostly nominální mzdy v průměru o 16 %. Ve školství však pouze o 9 % a ve zdravotnictví o 10 %.Otázka trhu je složitější. Tržní řešení vztahu lékaře a pacienta si lze sice představit, těžko však uskutečnit. „Budete za měsíc v pořádku, já ale dostanu 8 % z toho, co vy potom vyděláte,“ řekl by lékař chovající se stejně jako advokát. „To břicho musíme předělat celé, navrch dáme plastiku, doplatíte tak 200 tisíc,“ řekl by lékař chovající se jako instalatér. Takovéto fantasmagorie ovšem nejsou úplně nesmyslné. V diagnóze a volbě terapie lékař rozhoduje o ceně, přičemž čím méně rizika na sebe bere, tím větší náklady různými vyšetřeními a ošetřeními vyvolá. Dosavadní transformace zdravotnictví, která je zdrojem rostoucích problémů a byla i popudem k probíhající „papírové“ stávce, zavedla trh až k samé hranici zdravotnictví. Nabídka trhu pronikla do zdravotnického zásobování, aniž by citelněji narazila na poptávkové omezení. Pojišťovny se tržně rozmáchly, aniž by příliš počítaly s těmi, kdo budou na konci řetězce a kdo jsou nakonec za podstatnou část nákladů odpovědní. Lékaři sami si prý vymysleli systém, který je sevřel do kleští mezi tržně expandujícími náklady a státně limitovanými výnosy pojištění.Pokud jde o třetí bod - komu ubrat -, uvažování musí být dlouhodobé. Věříme-li teorii lidského kapitálu, není zlepšení pozice „service class“ zdaleka hrou s nulovým součtem. Naopak. Výhra pro výrobce lidského kapitálu nutně zvyšuje sumu výher pro všechny. Vzdělaný a zdravý národ lépe prosperuje ekonomicky, vědění a kondice lidí práce jsou jedinou opravdu perspektivní komparativní výhodou. Minimálně z tohoto hlediska bychom proto měli pohlížet na „cupitání“ lékařů a učitelů vlídněji, než je dnes zvykem a než vyplývá z rovnostářských postojů zakořeněných v 50. letech.

Autor je sociolog.