Volání ze suterénu

Chce to změnu, a ta změna musí být velká. Na takové léčbě současného stavu se republikáni Miroslava Sládka a komunisté Miroslava Grebeníčka okamžitě shodnou. Jejich programy stanovují stejnou diagnózu. Šéf KSČM opakuje po Sládkovi, že „takřka vše už je v naší zemi rozkradeno a zničeno“, republikáni naopak podepisují komunistické volání po „bezprostředních a radikálních krocích“.V minulých parlamentních volbách získaly tyto strany celkem dvacet procent hlasů. Volil je tedy každý pátý občan republiky. Přesto dnes stojí mimo politickou hru: spolupráci s nimi nepokládá za možnou žádná seriózní strana a prezident Havel jejich poslanecké kluby nikdy nepozval na Hrad. Komunistům i sládkovcům je to lhostejné. „Jako před sto padesáti lety nemáme co ztratit, leda své okovy,“ burcuje své věrné místopředseda KSČM Zdeněk Klanica, kdežto Sládek hrozí: „Jen ať mě neberou vážně. Jednou se probudí a já budu prezidentem nebo předsedou vlády, a budou mít smůlu.“ Je to reálná výhrůžka? Zdá se, že zatím ne. Pětinová podpora z minulých voleb si ale říká o přesnější odpověď. Tu může dát jen pohled dovnitř. Jací tedy jsou, co slibují a čeho mohou dosáhnout „systémoví nepřátelé“ demokracie v České republice 1995?

Republikáni: přísnost, přísnost, přísnost

Základní charakteristikou obou stran je vysoce nadprůměrná semknutost jejich voličstva. V rozsáhlém průzkumu STEM, provedeném v červnu 1994 na souboru 12 000 lidí, označilo svůj vztah ke straně za silný nebo velmi silný…