Ručím za to, že to bylo

Česká fotografie na tom byla v uplynulých desetiletích o něco lépe než literatura. V 70. a 80. letech bylo nepředstavitelné, aby se na veřejnost dostalo cokoliv od celé řady odstavených spisovatelů. Naproti tomu Bohdanu Holomíčkovi, dlouholetému příteli Václava Havla, se podařilo několikrát své fotografie vystavit (výjimečně i ze sešlostí „nepohodlných“ občanů); občas také publikoval. A co víc - měl své epigony. Ti si také zkoušeli vést fotografický deník a zvětšovali snímky na Dokument - matný, tenký papír s omezenou tonalitou, na jehož bílý okraj připisovali poznámky o vzniku fotografie. Žádný z Holomíčkových následovníků se ale neprosadil.Fotografova monografie, vydaná nakladatelstvím Torst, odpovídá na otázku proč.

Něco je jinak

„Mírou Holomíčkova fotografování je způsob jeho žití,“ píše na konci knihy Anna Fárová. To je jednoduchá a velká pravda, epigoni si ji však těžko připouštějí; proto nápodoba nefunguje. Ale Holomíčkova jedinečnost netkví jen v jeho nasazení, kdy zmáčknutí spouště je stejně přirozenou součástí komunikace jako slovo, pohled či gesto. Holomíčkův talent spojuje pregnantní vidění s obrazovou kultivovaností. Je zvláštní, že právě tohle se pomíjí. Daniela Mrázková a Vladimír Remeš v knize Cesty československé fotografie (nakl. Mladá fronta, 1989) píší: „Nezajímá ho ani kompozice, ani tvar objektů, ba ani vypjatý okamžik děje, základ fotoreportáže.“ To ale není pravda. Na snímku z 11. července 1970 s poznámkou Sestra Milena…