Počkej, až to domaluju

Malíři v červené kazajce vykukuje za ramenem bílá smrtka. Vystupuje z temně purpurového pozadí a jako by se usmívala. Veselá společnice, chtěla by si ho odvést. Malíř ale nedomaloval, ještě drží v ruce štětec: Počkej, až to domaluju. Obraz romského malíře Rudolfa Dzurka je možné chápat jako jeho umělecký i životní leitmotiv.Dvacet pět let vytváří Rudolf Dzurko netradiční obrazy - mozaiky ze skleněné drtě, sochy z pískovce a ze dřeva i dřevořezby. Po listopadu `89 o něm vyšla celá řada článků. Objevil ho rozhlas i televize. Zúčastnil se mnoha společných i samostatných výstav. Jejich výčet uzavírá právě probíhající expozici v druhém patře Malostranské besedy, v galerii Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan (každý den kromě pondělí od 13 do 18 hodin). Sdružení pomohlo nadaci pro literaturu a výtvarné umění Arbor vitae také s vydáním krásné monografie o Dzurkovi, doplněné jeho vzpomínkami a úvahami.

Chlapec jde za sluncem

Obrázek Chlapec jde za sluncem jsem začal dělat proto, že můj život nebyl nikdy lehkej. Nebyl a nebude. Však ona cesta ke slunci není krátká, je stejně daleká jako cesta Romů k sobě, k vlastnímu sebevědomí, k lidem.Rudolf Dzurko se narodil v r. 1941 v Pavlovcích u Prešova. Když mu bylo pět, odstěhovali se do severních Čech. Otec byl poctivý a mnohostranný člověk. „Vážili si ho gádžové i cikáni.“ Jeho vlastní osud se otcovu velmi podobá. „Byli jsme dobráci, ale měli jsme taky divokou krev. Zkuste chytit vítr!“ I Dzurko…