Duch Jacka Langa v Praze

Existují dva způsoby, jak řídit Ministerstvo kultury. Podle prvního deleguje ministr pravomoci při rozdělování státních peněz na komise nezávislých odborníků a sám jen kontroluje hladký chod stroje. Druhý model je autoritářský a k dokonalosti jej ve Francii osmdesátých let dovedl socialista Jack Lang. Ministr si v tomto pojetí ponechává možnost rozhodovat o všech klíčových otázkách resortu, tedy i o tom, co a v jaké míře bude stát finančně podporovat. První model má všechny nevýhody kolektivního rozhodování, druhý je nezdravě vázán na osobu ministra. A právě tyto dvě koncepce se staly jádrem sporu mezi Pavlem Tigridem a Michalem Prokopem, sporu, který minulý týden vyvrcholil Prokopovou rezignací.Oba pánové se ve své argumentaci dovolávají odpovědnosti vůči daňovým poplatníkům a názorům kulturní veřejnosti. Problém je ale v tom, že tento pojem pro každého z nich představuje něco, respektive někoho jiného. Zatímco Prokop se opírá o vybrané lidi „z branže“, Tigrid spoléhá na své intelektuálské renomé.

Profesionální politik

Své odstoupení Prokop zdůvodnil - mimo jiné - i tím, že ministr prý nebere ohledy na názory znnámých osobností, a kuturní elitu země tak vhání do náruče opozice. Tak hrozné to samozřejmě není (všichni známí umělci se přece ve svých politických prefrencích neřídí jen podle toho, zda je jim sympatický ministr kultury), Prokop má ale pro svá slova jeden praktický důvod. Byl to totiž on, kdo z titulu své funkce jednal s členy kolegií…