Císařský valčík doznívá

Rakousko jako by nikdy opravdu nevybočilo z rytmu císařského valčíku: tančilo ho jak při příchodu Hitlera v roce 1938, tak při vítání Rusů o sedm let později. Výjimkou bylo možná jen krátké údobí po rozpadu monarchie, kdy Rakušané museli hledat národní i hospodářskou identitu.Nyní však valčíková harmonie ztroskotala zřejmě definitivně. Zdánlivě na 50 miliardách šilinků, které se nepodařilo ušetřit ve státním rozpočtu na rok 1996. Ve skutečnosti si však Rakušané budou muset se zpožděním přiznat, že model, který se jim po uplynulých padesát let tolik osvědčoval, už v příštím tisíciletí fungovat nebude.

Mistři kompromisu

Zatímco zbytek světa byl po celé poválečné období rozdělen na dva nepřátelské bloky, Vídeň si směla uchovat výhody mostu mezi oběma systémy. Zatímco ostatní Evropa se v 60. letech otřásala sociálními bouřemi, Rakušané vše jen pobaveně glosovali. V době, kdy pacifisté v Německu demonstrovali proti rozmístění jaderných hlavic, neutrální Rakousko se mohlo nabízet jako ideální místo pro sovětsko-americká odzbrojovací jednání. Zatímco Británie se z iluzí o sociálním smíru a rovnosti pro všechny léčila nemilosrdnou terapií Margaret Thatcherové a Francie po nástupu Mitterranda nejprve zestátňovala a poté znovu privatizovala banky a velké průmyslové podniky, Rakušané mohli žít v blahé jistotě, že jich se to všechno netýká.Rakušané jsou možná opravdu většími mistry pragmatického politického kompromisu než většina ostatních národů: zatímco…