Archivář Danilo Kiš

„Bylo mi sedm let a nalezlo do mne hrozně moc strachu. Jakéhosi metafyzického, prazákladního strachu,“ píše srbský židovský spisovatel Danilo Kiš (1935–1989), když ve svém Stručném vlastním životopise vzpomíná na dětství prožité v národnostně různorodém prostředí Vojvodiny, na příbuzné, kteří zahynuli v Osvětimi, a na pogromy, jejichž byl očitým svědkem. V celé své literární tvorbě se zaobírá tématem smrti a utrpení, fanatismem, zvrácenými ideologiemi a lidskou hloupostí. Jeho texty ale nejsou ponuré. Mívají spíše tragikomický nebo lyrický ráz a jsou v druhém plánu meditací o vztahu skutečnosti a fikce, snu a bdění, pravdy a lži. Platí to v plné míře také pro dvě patrně nejvýznamnější Kišova díla, povídkové soubory Hrobka pro Borise Davidoviče a Encyklopedie mrtvých (vydala v jednom svazku Mladá fronta v překladu Dušana Karpatského).

Falešné dokumenty o prolhaném světě

První soubor nazvaný Hrobka pro Borise Davidoviče tvoří sedm povídek inspirovaných tvorbou J. L. Borgese, především jeho Obecnými dějinami hanebnosti. Podobně jako Borges vypráví také Kiš příběhy v podstatě nevýznamných osob, které v žádném ohledu nemohou být kladnými hrdiny, a jako záporní hrdinové dosahují jen průměrných výsledků. A stejně jako Borges používá i on pro svá vyprávění formu fiktivního dokumentu, či přesněji fiktivní literatury faktu. Opírá se o neexistující zápisky, deníky a dopisy, odvolává se na smyšlené prameny a svědky.V jednom svém eseji charakterizuje Kiš tento…