Z Vinohrad do Hollywoodu

Animovaný film představoval pro předlistopadový režim hlavně vývozní artikl. Obratnost a láce českých animátorů neměly dlouho ve světě obdobu a přitahovaly zahraniční zákazníky. Mezinárodní festivalové ceny měly zase dokázat, jak skvělé možnosti mají umělci za železnou oponou. Po listopadu '89 se z prominentního dotovaného odvětví rychle stala trochu kuriózní umělecká disciplína, pěstovaná hlavně ve skromných podmínkách soukromých ateliérů. Přesto se šest let od zhroucení státního filmu ukazuje, že česká animace má i dnes smysl ve světovém kontextu. Vedle Švankmajera pracují v Praze Jiří Barta, Pavel Koutský a ve světě stále úspěšnější Michaela Pavlátová.

Celé filmové dílo čtyřiatřicetileté Pavlátové není delší než dvacet minut. Jsou to čtyři krátké filmy natočené ve studiu Bratři v triku, jeden autoportrét pro televizi BBC a krátká série blackoutů pro holandského producenta. Pavlátová provozuje klasický kreslený film v jeho nejjednodušší a nejlevnější variantě: Sama si napíše a rozvrhne scénář, a pak kreslí tužkou nebo levnými barvami na obyčejný papír. Sama si doma animuje a štosy čtvrtek pokreslených jednotlivými fázemi vozí kameramanům do studia. Často do poslední chvíle neví, jak přesně film dopadne. Sama sebe představuje v bleskovém snímku That could be me (To jsem snad já) z roku 1995, který natočila společně s dokumentaristou Pavlem Kouteckým a ve kterém kombinuje animaci s realitou svého vinohradského ateliéru. "Všední skutečnost je zajímavější než všechno…