Parlament sobě

Výkonnost našich poslanců po prázdninách bere dech. Den co den promptně schvalují zákony, které byly dříve po několikaměsíčních diskusích rozpačitě odkládány. Ještě počátkem září více než dvě třetiny občanů „parlamentní žvanírně“ nedůvěřovaly. Může se to změnit dnes, kdy jsou poslanci zjevně „ve své kůži“ a obdivuhodně se činí? Asi těžko: náhlá akční jednota sněmovny stojí totiž na jiných základech, než je zájem těch, kteří poslance zvolili.

Všechna moc patří kolektivu

Zákonodárný sbor tvoří skupina osob, které by měly sledovat zájem svých voličů, respektive svých politických stran. Podněty ale mohou brát ještě ze třetího soudku. Tím je prospěch samotné sněmovny, v našem případě dvousethlavého kolektivu, nepočítaje v to správní zaměstnance. Nynější pracovní vzepětí poslanců lze připsat právě tomuto poslednímu motivu. Svědčí o tom právě schválené normy: zákon o volbách do senátu, zákon o platech ústavních činitelů a prodloužení platnosti lustračního zákona.Rychlé vyřízení překvapuje nejvíc v případě Senátu. Vášnivé diskuse o naplnění této ústavou slíbené instituce zabraly téměř dva roky (od konce roku `92 do poloviny roku `94) a nepřehledně spletly ideové motivy přívrženců teorie liberálního státu, nostalgii po pořádcích první republiky i stranické zájmy členů koalice. Nyní se vše podařilo vyřešit jako mávnutím kouzelného proutku. Důvodem je nejspíše to, že zatímco dříve poslanci logicky nechtěli přidělit část svých pravomocí někomu jinému, s…