Primo Levi: Člověk je zoufale a krutě sám

Zavřít za ostnatý drát tisíce lidí nejrůznějšího věku, postavení, původu, jazyka, kultury a mravů a podřídit je uniformnímu, kontrolovatelnému způsobu života, ve kterém všichni žijí za stejných podmínek, jež zdaleka nevyhovují jejich potřebám: nelze si představit krutější laboratoř pro zkoumání toho, co je v chování živočicha-člověka, přinuceného bojovat o holý život, vrozeného a co získal zkušeností.Nepřikláníme se k tomu nejjednoduššímu a nejsnazšímu závěru, který se nabízí, totiž, že jakmile se člověk octne mimo struktury civilizovaného světa, stane se zgruntu krutým, sobeckým a tupým, a že häftling je tedy jenom člověk bez zábran. Podle našeho mínění nelze vyvodit jiný závěr než ten, že nesnesitelný tlak, způsobený nedostatkem a fyzickým utrpením, nutně umrtví řadu návyků a sociálních instinktů.

Zachránění a potopení

Je tu však něco, co si zaslouží pozornost: ukazuje se, že existují dvě zvlášť zřetelně odlišné kategorie lidí, zachránění a potopení. Další protipóly (dobří a zlí, moudří a pošetilí, zbabělí a odvážní, nešťastní a šťastní) jsou méně zřetelné, zdají se být spíše vykonstruované a hlavně se mezi ně vkrádají častější a složitější mezistupně.Takovéto dělení je v běžném životě mnohem méně zřetelné; tam se totiž nestává, aby člověk ztroskotal, protože obvykle nebývá sám a při svých pádech a vzestupech je vázán na osud svých bližních. Jen vzácně se někdo nad očekávání nedostižně vyšvihne, nebo zas naopak klesá od neúspěchu k neúspěchu…