Teorie spolehlivosti

Za posledních pět let vyšlo u nás Ivanu Divišovi (*1924) deset knih, z toho osm básnických. Přičteme-li k tomu prvotinu z roku 1947, deset sbírek z šedesátých let a jedenáct knížek, které vydal v emigraci, dobereme se úctyhodného počtu publikací (byť i jde v některých případech o reedice). Básníci mívají spolehlivý, avšak zpravidla úzký okruh čtenářů. Ivan Diviš dokázal upoutat i širší publikum, nikoli ovšem poezií, ale provokativně vyhrocenými názory, které vyslovoval v rozhovorech s novináři i v publicistických prohlášeních. Prorocká rozhorlenost, známá dřív jen čtenářům Divišových knih, se v médiích uplatnila celkem úspěšně - nadsazený patos, s jakým básník vyjadřuje dramatické procesy svého nitra a dráždivě provokativní společenské postoje, vybočuje z všednosti. Poezie přitom ovšem zůstává trochu v pozadí. Teorie spolehlivosti, kterou loni krátce po básníkových sedmdesátinách vydalo nakladatelství TORST, obojí spojuje. Jde o plánované dovršení díla literárního, ale také o generální účtování s osudem a dobou. Sedmisetstránkový soubor postřehů a reflexí, které vznikaly déle než třicet let, sestavil z rozměrnějšího rukopisu (v němž se ovšem leccos opakuje) do reprezentativní podoby Ivan Wernisch. V tradiční anketě Lidových novin získal monumentální svazek nejvíc hlasů předních osobností české kultury a stal se Nejzajímavější knihou roku 1994.

Cesta z chaosu

Teorie spolehlivosti navenek připomíná deník. Záznamy, které jen výjimečně přesahují délkou jednu stranu, se vršily postupně a do jisté míry odrážejí plynutí času. I svazek z Torstu je uspořádán lineárně, od nejstaršího zápisu z roku 196O až k těm posledním z loňska. Nad horou rukopisů prý editoři uvažovali i o výběru podle tematických okruhů. To by sice podtrhlo esejistické hodnoty většiny textů, ale zároveň oslabilo velký příběh, který prosvítá pod mihotavou mnohotvárností celku. Jde vlastně o celou řadu velkých příběhů, k nimž se pojí bezpočet příběhů drobných, zachycených třeba jen jako historka nebo životopisná zkratka v jediném zápisu. Knihu lze vskutku číst nejrůznějším způsobem a každý čtenář si z ní podle svého založení a nálady může vybrat spoustu menších knih: rodinnou kroniku, učebnici poezie, antikomunistický pamflet, téměř barokní mučednickou legendu, politický komentář, zpověď psychicky narušeného alkoholika, náboženský traktát, několik filozofických spisů, sbírku anekdot…Chaos, zdálo by se, a to u básníka, který vždy vášnivě proklamoval pevnost a určitost. Avšak pozor - jednotlivé zápisy jsou stylizovány do mimořádně přísných a přesných tvarů a teprve jejich vršení je procesem, do kterého se autor brání zasahovat. Sestavit z již naformulovaných myšlenek větší celky, vynechat to, co si protiřečí, a výsledek opatřit úvodní větou a pointou by pro znamenitého stylistu, jakým Diviš nesporně je, bylo jistě hračkou. Jenže o takový vnější tvar zřejmě nestojí.Výchozí a trvalou polohou knihy je utrpení a neštěstí, nikoli však čirá beznaděj s konejšivým spočinutím v netečnosti. Autor zápisků se naděje nezříká, hledá ji, krvavě o ni bojuje s deziluzí, zuří a vzteká se, když ji nenachází, a neopomene zaznamenat, když někdy letmo zahlédne její stín. Nehledá vnější pořádek, ale vnitřní řád. V Teorii spolehlivosti předkládá perfektně zformulovaný chaos vlastního osudu a myšlení, doufaje, že v něm (třeba zatím nerozpoznatelně) nějaký vyšší řád tkví. A právě ten by znamenal nejspolehlivější naději.

Krajnost jako metoda

Cit a myšlení v knize splývají v nerozlišitelnou jednotu, v níž prostá, ale přesně popsaná imprese nebo anekdota nabude pozoruhodného myšlenkového významu, zatímco filozoficky vyjádřená úvaha zapůsobí spíš pocitově. Obojí také podléhá stejně extrémnímu režimu: Diviš žije a přemýšlí v agresivně vyhrocených protikladech, pracuje s širokým spektrem sytých barev a nikoli se škálami odstínů. Obraz Punkvy, podzemní říčky, se v textech často střídá s obrazem Everestu, nejvyššího vrcholu světa. Každý záznam je prudce vypáleným smečem, přičemž rozhodující je víc razance než cíl. Pokud se básník netrefí, zkusí to znovu a třeba ze zcela opačné strany - řada textů je korekcemi předchozích, někdy i polemikou s nimi. Četba je ostatně tak poutavá i proto, že čtenář napjatě očekává, jakou novou neuvěřitelnou polohou jej autor překvapí.Znechucení světem, lidmi a dobou se sice občas rozplyne v dojetí ze zázračna - zpravidla, když jde o malé děti nebo velkou poezii, ale vše ostatní je jako něco krajně nedůvěryhodného neustále přezkušováno, obraceno z líce na rub a zpátky, pitváno, drceno mezi slovy a nakonec zpravidla zavrženo. V děsivém prostoru utrpení a zlovůle, jímž je svět, předvádí lidstvo Divišovi makabrózní úpadek ducha i morálky a nad vším se navíc klene jeho trýzeň metafyzická: jistota, že smysl života netkví v něm samém, ale ve směřování k něčemu jinému, tedy v transcendenci, ale zároveň značně nedůvěřivý, dramaticky proměnlivý vztah k odvěkému cíli vší transcendence - k Bohu. Bližší je Divišovi Kristus, který vykoupil lidstvo vlastním utrpením.Svůj kříž nese i básník. Jeho utrpení má částečně vnější příčiny: vykloubená doba jej v dospívání konfrontovala s německou okupací, vzápětí po vydání první sbírky se stalinismem a na vrcholu úspěchu v šedesátých letech s okupací ruskou. Trýznivou recepci makrosvěta však v zápiscích prostupují ještě trýznivější introspekce, v nichž předvádí a vykládá krajní rozháranost vlastní duše. Básník se topí v kalu neřestí, přiznává vykolejenost vlastní povahy a dává čtenáři hluboce nahlédnout do nitra, rozbolavělého citovými extrémy a úrazy. Vedle dějů politických či duchovních líčí s šokující otevřeností i intimní a rodinné výjevy, zpravidla katastrofického rázu, a nechybí ani zraňující zážitky ze zaměstnání, zvlášť v době emigrace. V případě Teorie spolehlivosti (knihy, nikoli básníka!) lze ovšem o utrpení, které ji prostupuje, uvažovat také v souvislosti s literární tradicí. Ohlas Divišovy poezie rozhodně neplyne z toho, že by byla povrchně líbivá a snadno stravitelná. Temné a svárlivé verše o hrůzách světa přitahovaly zcela jiný typ čtenářů než spanilomyslné recitátorky školních akademií - oslovují ty ožehlé úzkostmi a děsem, jimž se stávají mocným zaklínáním, výmluvnou mstou za všechna příkoří.

Strážce chrámu

Estetika bolesti a zoufalství má v literatuře předlouhou tradici, která se odvíjí už od Gilgameše, biblického Joba či mytického Sysifa. Veškeré umění gotiky i baroka je utrpením prostoupeno a strhujícím vylíčením zoufalství vyniká v novodobé české literatuře například Máchův Máj, Demlovo Zapomenuté světlo nebo Klímův Sternenhoch. Básnická linie, na kterou Diviš v mládí bezprostředně navázal, užívá rovněž skvostné černě. Poezie je jedním z velkých témat, ke kterým se kniha stále vrací. Jen ona dává básníkovu životu smysl a velkou formu, ospravedlňuje jeho šarvátky s universem, stmeluje jeho vnitřní rozpory. Poezie v Divišově pojetí není jen literárním žánrem, ale přesahuje veškeré umění a vlastně i lidské poznání - je vznešeným čarováním, magií, přísným náboženstvím hrstky zasvěcených. V mládí básníka osobně iniciovali František Halas a Kamil Bednář, ale skutečným veleknězem se mu stal až Vladimír Holan, s nímž se Diviš opakovaně vyrovnává v celé knize. Jako evangelista velkého básnictví zaznamenává legendy a výroky uctívaných tvůrců, přičemž verše hrají v porovnání s osudem podružnou roli: Rimbaud se mu jeví zřetelněji jako obchodník se zbraněmi v Hararu než v pařížských letech, kdy básnil. Extrémně polarizované myšlení vede k sektářství: chrám poezie, jehož patrony jsou Halas, Holan, ale také Reynek, Kalista, Ladislav Klíma nebo Jiří Kolář, střeží Diviš před vším profánním - Seifert, Nezval či nedejbože lettristé dovnitř nesmějí. Od vášnivého uctívání bývá často jen krůček k rouhačství: v Teorii spolehlivosti najdeme o patronech chrámu také glosy mimořádně břitké.Nejdelší a nejsouvislejší text o poezii Morálka mladého básníka pochází z šedesátých let. Je věnovaný začínajícím autorům, z nichž měl Diviš jako nakladatelský redaktor vybírat, koho uvede do literatury. Všichni si zaslouží pohrdání už tím, že se k poezii dlouze nedotrpěli, že v ní vidí třeba i něco jiného než řeholi, že neznají (nemohou znát) tradici, jejímž je Diviš ochráncem. Právě tady nabývá Divišovo fanatické zaujetí pro vlastní způsob povážlivé rysy: staví se proti celé nastupující generaci, jejíž literární projevy se mu slévají v nechutné miasma. Takový Halas uměl velice jemně rozlišovat mladé talenty, když je vybíral pro edici První knížky.

Utrpení básníka

Dnes bývá Ivan Diviš občas označován za knížete básníků. Feudální pojem kníže odvozený z pozemkové držby je v tomto ohledu docela případný: území Divišovy poezie má ostře vymezené hranice a panují v něm zvláštní zákony. Teorie spolehlivosti je rozsáhlou a oslňující encyklopedií jedné básnické krajiny. Kolem naštěstí existují i svobodnější oblasti, kde může vyrůstat poezie, jejíž kvality nutně neplynou z tragického osudu, apokalyptického vidění či dravě silných vášní.Méně případné je časté srovnávání Teorie spolehlivosti s Celým životem Jana Zábrany. Diviš úzkostlivě dbá na stylistickou vybroušenost svých záznamů, vrací se k nim a piluje je, aby dosáhly co nejsevřenějšího, nejuhrančivějšího tvaru; v rovině intimní zprávy o propastnosti existence se Teorie spolehlivosti liší od Zábrany jako opera od dopisu na rozloučenou. Diviš je ostatně vzpurně a tragicky naladěn už ve své prvotině z roku 1947, zatímco Zábrana je v této době ještě zjevný idylik, který se teprve později stále hlouběji propadá do mrazivě ironického zoufalství. Teorie spolehlivosti jiskří nesčetnými fasetami silných pocitů, Celý život je pastelový obraz, který se postupně zatmívá až ke zcela temné větě v závěru: "Peklo je víc nekonečná beznaděj než nekonečná bolest."V české literatuře poslední doby najdeme jistě i jiná díla, která podávají přesvědčivé a vnitřně opravdové zprávy o zoufalství. Jde ovšem o oblast, v níž jakékoli srovnání skřípe - o tom, že každé neštěstí je jiné, psal už Tolstoj. Diviš je jedinečný především tím, s jak mohutným gestem a vzrušenou dikcí dokáže před zraky veřejnosti demonstrovat utrpení básníka. Snad i díky své fyzické robustnosti a extrovertnímu založení se tak stává - ať už v literatuře nebo na televizní obrazovce - mluvčím všech, jimž zoufalství nedovoluje zvýšit hlas.