Kdo se bojí Německa

Je třeba bát se Německa? V roce padesátého výročí konce druhé světové války podobná otázka padne jistě mnohokrát - tak či onak formulována. Odpovědi vyznějí pozitivně, negativně či neutrálně. Zkrátka podle zkušeností a mnohdy i záměrů tázaného. Přitom by bylo spíše na místě takto formulovanou otázku nepřijmout. Německé trauma se pro Evropu odvíjí pochopitelně od roku 1933, nejpozději od roku 1939, vrcholí rokem 1945 a od té doby se přes něj přehnaly alespoň dvě nové generace. Nevinné generace, jak podtrhuje výrok kancléře Helmuta Kohla „o milosti pozdějšího data narození“. Čistě biologicky - neboť Německo nestárlo samo - by tedy měl být daný problém spíše věcí obecných předsudků. A ty hrají právě pro svou obecnost v každodenním životě jen okrajovou roli. Je těžké si představit, že by se měli například obchodní partneři, kolegové umělci či sousedé na prázdninovém bytě neustále zatěžovat mytickým obrazivem bojechtivé Germánie. Jenomže chyba lávky.

Co komu říká 8. květen

Jak ukazují nejnovější vzruchy německé mediální společnosti, problém nespočívá ani tak v nevoli bývalých nepřátel Německa, jako spíše v německém vědomém či podvědomém masochismu. Nutno ovšem předeslat, že nejde o dění na špičkové politické scéně. Zde je až na několik ojedinělých názorů z konzervativních řad unie - za všechny snad jen Alfred Dregger (CDU), který odmítl hovořit o 8. květnu, dnu kapitulace, jako o dnu osvobození - jasná jedna věc: 8. května 1995 se na události staré…