Co s absolutní obětí v pragmatické době

Nenápadným, avšak příznačným rysem polistopadové éry je značně rezervovaný vztah české veřejnosti k výročím. „Historicky významné dny“ ztratily pro větší část společnosti zavazující platnost žitého odkazu, oproti nedávné minulosti také přestaly fungovat jako magická roznětka vzdoru anebo povinný rituál úcty. Lidé zakoušejí pocit, že se vymanili z obručí dějin, jejichž připomínkou jsou právě výročí, a chtějí zkrátka konečně žít „normálně“.Zvláště odtažitě se pak jeví šestadvacáté výročí tak výlučné události, jakou bylo sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969. Vyvolává dokonce pochybnost, zda se může dnešní pragmatická doba nějakým významnějším způsobem vztahovat k činu dobrovolné oběti lidského života. Nic na tom nemění ani fakt, že i tentokrát se k Palachovi neopomněla přihlásit vláda: na pietním aktu pronesl projev ministr Pilip, který rovněž publikoval v tisku svá poněkud vágní zamyšlení.

Zavádějící představy

V mínění veřejnosti je dosti rozšířená nejasná interpretace, že se Jan Palach upálil na protest proti důsledkům sovětské okupace. Taková představa je zavádějící v několika směrech. V prvé řadě byl Palachův čin apelem na veřejnost, který ji měl probudit z počínajícího smiřování s návratem země do starých poměrů. Zadruhé byl ultimátem vůči vládním orgánům. Obsahoval totiž dva konkrétní politické požadavky - zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupantské tiskoviny Zprávy - spojené s hrozbou obdobných činů v případě jejich nesplnění. …