Berlusconi na vážkách

Dvaapadesátá italská vládní krize se podle očekávání zcela liší od všech krizí předešlých. Skutečná srážka se netýká dvou odlišných politických bloků, ale dvou odlišných pojetí politického života. Kořeny krize tkví v „revoluci“, kterou Itálie prožívá od roku 1992.Stará politická garnitura byla odstraněna dvojím způsobem. Za prvé - akcí soudců, kteří rozvrátili zkorumpovaný systém starých politických stran. Za druhé - dvěma referendy, jež zavedla většinový volební model.Bohužel byl tento většinový model naroubován do ústavy z roku 1947, která do Itálie zavedla demokratický systém, jehož jediné skutečné centrum moci představuje parlament. Premiér je v podstatě „první mezi rovnými“, bez rozsáhlých pravomocí, jaké charakterizují německého kancléře či britského předsedu vlády. Parlament volí i prezidenta republiky: jeho funkce se v podstatě podobá pozici notáře. Hlava státu získává na významu až v okamžiku vládní krize, kdy zjišťuje, zda v parlamentu existuje většina schopná vytvořit novou vládu, anebo je třeba vypsat nové volby.

Jak reálná je ústava

Blok, soustředěný okolo Berlusconiho, je coby vítěz loňských parlamentních voleb přesvědčen, že většinový volební model změnil i „reálnou“ ústavu země. Uvažuje takto: Poslanec má přímou zodpovědnost ke svým voličům. Někteří poslanci Ligy severu byli zvoleni i hlasy zastánců Berlusconiho hnutí Vzhůru Itálie. Proto je nemyslitelné, aby nyní vstoupili do většiny, založené na nedávných protivnících, kteří…