Dirigent v těžkých časech

Špičkoví umělci - bez rozdílu oborů - mívají jen málokdy přímočaře jednoduché osudy. Zřídkakdy směřuje jejich hvězda strmě vzhůru, aniž by tu a tam zavadila o lidskou malost nebo závist.Ani Václav Neumann (29.9.1920 - 2.9.1995) to neměl snadné už od prvního kroku: málo se dnes ví, že byl zakládajícím členem proslulého Smetanova kvarteta (byl totiž také znamenitým violistou) a že po odchodu Rafaela Kubelíka do exilu převzal šéfovskou taktovku v České filharmonii (1948). Prokázal sice nesporný talent, ale na zkušenou šel raději šéfovat do Karlových Varů (1951). Prošel dalšími českými tělesy; od r. 1958 byl šéfem slavné Felsenteinovy Komické opery v Berlíně, v letech 1964–67 vedl proslulý Gewandhaus-orchestr a zároveň lipskou Státní operu.Neumann patřil k dirigentským výjimkám: byl stejně suverénní za dirigentským pultem v opeře jako na koncertním pódiu. V roce 1968 - po Ančerlově odchodu do Kanady - zůstal prakticky jediným seriózním kandidátem šéfovského postu v České filharmonii, jelikož Václav Smetáček byl spjat s FOK a Ladislav Slovák s filharmonií slovenskou. Obsadil ho na dvaadvacet let a vytvořil éru významem obdobnou Talichově a Ančerlově.Za léta svého působení v čele České filharmonie dosáhl Neumann pro orchestr i pro sebe světového renomé. Pro jeho dirigentské umění byly stejně příznačné měkce laděné linie Dvořákových symfonií jako intelektuálně pochopené a přitom muzikantsky spontánně provedená díla Gustava Mahlera.

Hudba a svědomí

…