Rozbroj v balkánské kuchyni

Už vrabci na střeše si povídají o tom, že v zákulisí hladkého dobytí Krajiny bude „kauf“ mezi Záhřebem a Bělehradem. Proč Miloševič nepřispěchal na pomoc a nedal armádě srbsko-černohorské Jugoslávie povel k úderu? Protože se s Tudjmanem dohodl, že mu nechá téměř celou Krajinu - kromě východní Slavonie. A co za to dostane? Tudjman mu oplatí tím, že se přestane paktovat s bosenskými Muslimy a s Miloševičem si Bosnu rozdělí.Tato stará spekulace se objevila už v březnu 1991, když se v bývalém Titově letovisku Karadjordjevo Miloševič sešel s Tudjmanem k rozhovorům mezi „čtyřma očima“. Už tehdy bylo údajně dosaženo dohody o zájmových sférách, respektive o rozdělení Bosny. První měsíce války tomu příliš nenasvědčovaly, neboť hned v létě 1991 chorvatští Srbové za pomoci tehdejší svazové armády etnicky vyčistili 30 % chorvatského území, jež nazvali Republika srbská Krajina. Ale po vypuknutí bojů v Bosně se to jen hemžilo situacemi, které nepřímo podezření o tajné dohodě potvrzovaly. V létě 1992 nechaly chorvatské jednotky takřka bez boje padnout do srbských rukou město Bosanski Brod a velkou část severobosenské oblasti Posavina. O rok později se naopak srbská vojska bez boje stáhla z okolí Dubrovníku a ponechala modrým helmám strategicky významný poloostrov Prevlaka. Začátkem roku 1993 bosenští Chorvaté též zahájili tvrdou ofenzivu proti svým protisrbským spojencům - bosenským Muslimům. Ti se rázem ocitli v obklíčení mezi dvěma nepřáteli. Byla to doba, kdy Chorvaté a Srbové mezi sebou prakticky neválčili a v určitých případech, jako například u severobosenských měst Žepče a Maglaj, dokonce společně útočili proti Muslimům.Vrcholem této spolupráce však byl společný, tedy srbsko-chorvatský návrh na rozdělení Bosny a Hercegoviny na tři etnické části, který v srpnu 1993 delegace obou zemí předložily na mírových jednáních v Ženevě. Návrh byl pro nesouhlas bosenských Muslimů smeten ze stolu, dodnes však zůstává jediným opravdu věrohodným a jednoznačným důkazem, že chorvatští a srbští politici o rozdělení Bosny opravdu jednali.

V tajné dohodě něco nehraje

Jedna otázka však zůstala nedořešena: co s Krajinou? V této věci Záhřeb trval na „reintegraci okupovaných částí Chorvatska“, Bělehrad se naopak schovával za „právo krajinských Srbů na sebeurčení“ a odmítal se o Krajině vůbec bavit. Už v době společného ženevského návrhu bylo zkrátka nabíledni, že v tajných dohodách něco nehraje.Mezitím uplynuly dva roky, po jejichž dobu se vojenská a politická situace jen málo změnila. Bosenští Chorvaté uzavřeli s Muslimy smír, a díky americkému nátlaku dokonce souhlasili s vyhlášením společné federace Chorvatů a Muslimů (jež by podle dohodnutých zásad v budoucnu měla vytvořit konfederaci s Chorvatskem). Ženevská konference byla zrušena, její úlohu převzala kontaktní skupina pěti světových velmocí. Spekulace o tajné dohodě se pomalu vytrácely z novinových stránek. Teprve nedávný chorvatský útok na Knin je s konečnou platností opět „oprášil“.Z dnešního pohledu se nám nabízejí dvě možnosti, jak spekulacím o tajné dohodě rozumět: 1) Miloševič a Tudjman od začátku souhlasili s rozdělením Bosny a později to i prezentovali na ženevské konferenci, ohledně Krajiny však vždy trvali na svém. A tak ji nejdříve dobyla Miloševičova armáda, nakonec ji ale po čtyřech letech silou zpět dobyli Tudjmanovi vojáci. Toto vysvětlení má však háček: pád Kninu nepředstavuje pro srbské veřejné mínění pouze ztrátu území, ale potupnou porážku nacionalistických ideálů. Kninu byla v srbské nacionalistické propagandě vyhrazena takřka mytologická role, neboť byl považován za jednu ze „svatyň srbství“. Je tedy podezřelé, že se Miloševič nepokusil město zachránit. 2) Miloševič počítal s tím, že jednoho dne Tudjmanovi Krajinu vrátí výměnou za dohodu o Bosně a za další výhody, kterých se pak od mezinárodního společenství dočká, například zrušení hospodářských sankcí. Proto ji nechal napospas chorvatské armádě.Klid srbského vůdce během chorvatské ofenzivy dává za pravdu spíše této druhé možnosti. Mohl by ale takový vývoj událostí vůbec vyhovovat Miloševičovým zájmům?

Skromný realista

Leitmotivem jeho současné politiky je udržet moc v srbsko-černohorské Jugoslávii. To se mu ovšem bude nejlépe dařit, pokud samotné Srbsko nebude vtaženo do války, ale boje budou zuřit tak blízko, aby vždy mohly vyvolávat pocit ohrožení Srbska. Trvale udržitelná válka v dostatečně malé vzdálenosti, kterou by válečnická politika bosenských Srbů znovu a znovu rozdmýchávala, on by ji ale klidnil svým navenek mírotvorným postojem, a vše by doprovázel zdrženlivý postoj mezinárodního společenství - to je pro Miloševiče vhodná záruka vlastní mocenské pozice.Proto se srbský prezident musí na vše dívat pragmaticky. Velkosrbské ambice byly sice lákavé, ale střízlivý pohled na věc ukazuje, že pro udržení moci bude lepší z velkosrbských plánů trochu slevit a ponechat si jen určitou část Bosny. Už toto rozšíření srbské státnosti by mu zajistilo místo v dějepisných čítankách.Obětování Krajiny bude mít řadu příznivých dopadů: pro mezinárodní společenství už Srbové nebudou jediným agresorem, a naopak se budou moci jevit i jako oběť. Ruští politici tak dostanou do rukou velmi silný argument pro zrušení hospodářských sankcí. Pád Krajiny se též odrazí v zpřehlednění vojenské situace, neboť se výrazně zkrátí délka frontových linií, a zároveň se posílí vojenské řady bosenských Srbů. Nebude to pro ně malá injekce: odhadovaných 30 000 krajinských vojáků je téměř polovinou té armády, kterou dnes bosenští Srbové mají. Ohledně Bosny se časem bude možné domluvit s Chorvaty, tak jako v roce 1993. Jediným sporným bodem ve vztahu s nimi zůstává východní Slavonie: ta se nachází u původních srbských hranic, čili nebezpečně blízko Bělehradu. Je nepravděpodobné, že by si její pád Miloševič nechal také tak líbit.S jistotou lze říci, že zrnko pravdy ve spekulacích o tajné dohodě je. Není to však tajná dohoda Miloševiče s Tudjmanem, ale s celým mezinárodním společenstvím: to bude nyní místo o zrušení embarga na dovoz zbraní pro bosenské Muslimy diskutovat o zrušení protisrbských hospodářských sankcí. Proto se můžeme obávat další absurdity této války: zrušení sankcí ve chvíli, kdy Sarajevo a Goražde stále zůstávají v neprodyšném obklíčení a kdy vychází najevo, že srbská vojska po nedávném dobytí Srebrenice povraždila několik tisíc uvězněných bosenských Muslimů.

Autor je spolupracovníkem Respektu.