Ani vodu, ani oheň

Ve starých dobách měli instituci, které po latinsku říkali aquae et ignis interdictio - provinilci nesmělo být podáno ani vody, ani ohně. Byla to klatba vyslovená světským či duchovním mocipánem. Prostý lid ji dodržoval, nebo ne (komunikace byla chabá, účinná kontrola nemožná), a často ji přenášel na ty, které považoval za své prokazatelné škůdce.

Příkaz „ani vodu, ani oheň“ se mi vtíral do mysli celý můj pětasedmdesátiletý život. Poprvé jsem věřil, že bude naplněn, když v březnové plískanici roku 1939 zaplavily ulice Prahy šedozelené uniformy nacistického Wehrmachtu. Pak jsem si to přál neustále po více jak pět let - byl v tom také vyhlazovací tábor. Přál jsem si, aby příkaz byl naplněn proti těm, kdo v únorovém puči 1948 lidi znovu, i když na jiný způsob, znásilnili. Přál jsem si to pro všechny prokurátory, kteří v padesátých letech odsuzovali jednotlivce na smrt (ať rychlou na popravišti, či pomalou v uranových dolech) a jejich rodiny k doživotnímu žalu. Toužebně jsem si to přál pro ty, kteří rozhodovali, spolupracovali, přisluhovali a v oné srpnové noci 1968 zardousili něco, co možná mohlo dát světu zvláštní impulz.

Dnes po část roku žiji a působím na rozmezí Švýcarska a Německa, po roce 1989 pobývám často v Praze. A tak mám bezprostřední informace o vyšetřování i soudním řízení týkajícím se lidí, kteří se ze svých mocenských pozic měli dopustit těžkých zločinů. U nás jde o obvinění dřívějších činitelů ze zločinu velezrady, v Německu o Honeckera, který…