Pygmalionský efekt
Rodiče, pedagogové, vedoucí, trenéři a nadřízení všeho druhu si lámou hlavu, jak přimět své děti, žáky, studenty, sportovce či podřízené dělat to, co pokládají za správné, vhodné nebo nutné.
Rodiče, pedagogové, vedoucí, trenéři a nadřízení všeho druhu si lámou hlavu, jak přimět své děti, žáky, studenty, sportovce či podřízené dělat to, co pokládají za správné, vhodné nebo nutné. Samozřejmě: pokud máme nad lidmi moc, můžeme je k tomu či onomu přinutit. Přesto bude asi většina lidí raději, když to ti druzí udělají dobrovolně, jaksi sami od sebe. K tomu je ovšem třeba, aby byli motivovaní. Děti pak budou hodné, žáci se budou učit, sportovci vítězit, podřízení poslouchat a dělat správné věci. Příliš krásné a příliš neskutečné na to, aby to mohla být pravda? Možná, že méně neskutečné, než bychom byli ochotni připustit.Jedna ze starých řeckých bájí vypráví o sochaři Pygmalionovi, který se zamiloval do jednoho svého výtvoru, sochy krásné ženy. Tak silně věřil tomu, že je v ní skryta skutečná bytost, tak vroucně ji miloval a tak toužebně si přál, aby ožila, že se ho zželelo bohyni lásky Afroditě. Vdechla soše život, a učinila tak sochaře nadosmrti šťastným. Příběh inspiroval G. B. Shawa k napsání hry, kterou většina lidí zná asi spíše z novějšího muzikálového přepisu pod názvem My Fair Lady. Psychologové však popsali něco podobného i ve skutečnosti.
Učitelé, děti
Harvardský profesor Robert Rosenthal provedl v 60. letech několik pedagogických experimentů. Zcela náhodně rozdělil žáky jedné základní školy do dvou skupin. Učitelům řekl, že rozdělení bylo provedeno na základě „nejnovějších výzkumů“ inteligence a schopnosti se učit. V jedné skupině…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu