Dvě zprávy z pekla

Vlna koncentráčnické literatury, která se vzedmula v prvních poválečných letech, budila zájem čtenářů jen krátce. Hrůzné dění za ostnatými dráty se natolik vymykalo zkušenosti, že se dalo nanejvýš vzít na vědomí - s tím, že je stejně nikdo zvenčí plně nepochopí. V prvních poválečných letech se lidstvo s mravním šokem plynových komor nedokázalo přiměřeně vyrovnat, a proto se raději upnulo k budoucnosti: Západ se vydal na cestu k prosperitě, Východ k utopii. Své svědectví o Osvětimi podal v roce 1947 také italský spisovatel židovského původu Primo Levi v knize Je-li toto člověk (v překladu Drahoslavy Janderové vydalo nakladatelství Sefer). Text, který vyšel v nákladu pouhých 600 výtisků, tehdy zapadl.Čtyři roky po Leviho knize o Osvětimi vyšel v Londýně Jiný svět Gustawa Herlinga-Grudzinského, který u nás v překladu Heleny Stachové vydal bez významnějšího ohlasu Institut pro středoevropskou kulturu a politiku už loni. Dílo polského exilového autora o Gulagu je s Leviho svědectvím spřízněno natolik, že by oba texty mohly být vydávány jako konvolut. Autoři se narodili v roce 1919 (Levi byl o dva měsíce mladší), vystudovali vysokou školu (Levi chemii, Grudzinski polonistiku), bojovali proti nacistům v konspirativních skupinách, byli zatčeni, něco přes rok strávili v pekle totalitních lágrů a přežili jen zázrakem. Každý z nich o tom psal téměř v téže době (Levi 1946–1947, Grudzinski 1949–1950). Oběma se staly osudovými dvě země: Polsko, kde se Grudzinski narodil a Levi málem…