Výbor z Bennova díla

Je příznačné, že německý básník Gottfried Benn světově proslul především svým největším selháním: i ti, kteří od něj nepřečetli ani verš, vědí, že se zapletl s nacismem. Jeho okouzlení trvalo od jara 1933 do 30. července dalšího roku, kdy po „noci dlouhých nožů“ s hrůzou rozpoznal svůj omyl. Ve Slovníku spisovatelů německého jazyka (Odeon, 1987) o něm Květuše Hyršlová píše: „Odmítnutí humanistického dědictví minulosti i veškerých demokratických snah o smysluplný společenský řád tvoří pozadí jeho esoterického díla, které radikálně dělí ducha od života, umění od skutečnosti a nechce nic slyšet o společenské funkci literatury.“ S takovým kádrovým posudkem nebylo na české vydání Bennovy poezie ani pomyšlení (drobné ukázky vyšly pouze koncem šedesátých let v revue Světová literatura a v expresionistické antologii Haló, je tady vichr, vichřice). Důstojný výbor z Bennova díla vydává v překladu Ludvíka Kundery teprve nyní nakladatelství Erm. Gottfried Benn (1886–1956) se narodil v rodině evangelického pastora. Jeho matka byla Francouzka. Mládí prožil na pruském venkově, gymnázium absolvoval ve Frankfurtu nad Odrou a po dvouletém studiu filozofie a teologie přešel na vojenskou Akademii císaře Viléma v Berlíně, kde vystudoval medicínu. V té době se sblížil s kruhem mladých umělců kolem revue Der Sturm, kterou vydával Herwarth Walden, manžel básnířky Elsy Lasker-Schüllerové, s níž se o sedmnáct let mladší Benn na čas milostně sblížil (podle jeho vlastních slov spíš melancholicky než vášnivě). V roce 1912 vydal svou prvotinu Morgue a jiné básně, která jej rázem proslavila. Hnutí expresionistů, k nimž se Benn hlásil, se v tomto roce dočkalo prvních velkých úspěchů, ale také prvních tragédií - definitivně se uzavřelo dílo dvou nejtalentovanějších berlínských básníků: Georg Heym utonul při bruslení a Jakob van Hoddis zešílel, oba v pětadvaceti. Jejich osud tak předznamenal masakr celé generace na bojištích světové války. Gottfried Benn ji přežil jako vojenský lékař většinou v belgickém zázemí, kde mimo jiné dohlížel na zdravotní stav prostitutek.

Konstatování apokalypsy

Do širokého rejstříku expresionistických emocí vnesl Benn svou prvotinou nezvykle mrazivé tóny. S nejsugestivnějšími obrazy se básnící lékař setkal v pitevně. Stroze, přesně a zdánlivě bezcitně popisuje hrůzné objevy v tělech zesnulých - hnízdo živých krys v břiše utonulé dívky, zlatou plombu, kterou z úst prostitutky ukradl a později protancoval omývač mrtvol, rakovinné bujení, hnilobu. Jeho básně znějí jako protokoly, ale právě v tom tkví jejich drastický účinek. Apokalypsa zde není vášnivě ohlašována, ale suše konstatována, bytí je uzemněno smrtí, a vedle její skutečnosti se jeví jako přelud. I když Benn hnutí svého mládí po celý život obhajoval, už ve své prvotině expresionismus se sobě vlastním sarkasmem vlastně překonal. Expresionisté se vzbouřili proti světu jevů, proti intelektu, proti umělecké dovednosti a dovádivosti. Vsadili na cit, intuici, niternost. Benn se do nitra člověka dostal pomocí skalpelu a popsal, co nalezl uvnitř: krev, maso a bolest. Básně z pitevny jsou ovšem jen východiskem k mnohem složitější básnické práci. Teprve když se po svém vyrovnal s lidským nitrem, obrátil se Benn znovu k světu jevů, možná přeludnému, nesoucímu však skryté významy, které je třeba vyluštit. Málokterý básník světové poezie prokázal takový smysl pro realitu, takové umění zacházet s fakty, takovou ironii při čarování s banalitou. Do básnických krajin, budovaných s vytříbenou obrazností, vstupují postřehy téměř reportážní, a to s razancí, před jakou zšedne i ta nejefektnější metafora. Střídmost, sevřenost a krutý realismus Bennových raných básní připomene počátky jeho velkých anglosaských vrstevníků: Ezry Pounda či T. S. Eliota.

Divadlo nicoty

Po první světové válce si Benn otevřel v poraženém a inflací zruinovaném Berlíně, který vystřídal Paříž v roli hlavního města hříchu, soukromou ordinaci lékaře nemocí kožních a pohlavních. Expresionistické desetiletí skončilo. Roku 1921 ohlásil i básník, že je v koncích: „Nedomyslím už žádnou myšlenku do konce. Jak tu má člověk žít? Však taky nemá žít…“ Střední oddíl Kunderova výboru, shrnující tvorbu z let 1925–1949, dokládá, že básnil nadále; poezie ovšem zpravidla nejvíc sluší jinochům a starcům, a také Bennovy básně z mužných let jsou v porovnání s ranými či pozdními texty matnější. Vedle jazykového mistrovství je pro ně charakteristické zaměření na intelekt a smyslovost. Cit je někdy násilně, jindy z cudnosti potlačován. Benn v tomto ohledu patří k nejmužnějším básníkům; nebyl by však Němec, kdyby právě skrytá, ale vytrvalá kultivace citovosti nehrála v jeho textech rozhodující roli. Základní tón je krajně pesimistický. S výjimkou přírodních obrazů a tušivých rozpomínek na rajský dávnověk skýtá život člověku jen utrpení. Básník je zjevně fascinován vzdorovitým nihilismem Friedricha Nietzscheho, ale v pozadí cítíme možná ještě silněji vliv arbitra té nejelegantnější beznaděje Arthura Schopenhauera. S jeho filozofií pravůle a pravzorů nepochybně souvisí Bennova zahleděnost do archetypální minulosti: umění je mu hledáním prazákladů, pratváří, prafantomů. Podněty, čerpané z temnějších tradic německého filozofického romantismu, ovšem beze zbytku zapadají do eschatologické vize zániku světa, která byla více méně vlastní celé generaci, narozené v osmdesátých letech minulého století. Také Bennova lyrika pochází z Pusté země, kterou popsal Eliot. K téže generaci patřili otcové existencialismu (Heidegger, Jaspers, Gabriel Marcel), destruktéři formy (Joyce, Picasso) či hlubocí analytici duchovní krize (Musil, Kafka). V českém prostředí ji mimo jiné zastupují duchovní extremisté jako Klíma, Deml nebo Váchal, předchůdce literárního existencialismu Weiner, ale i Hašek, šklíbivý paňáca mravního bankrotu.

Eliminace a chov

Bennův příklon k nacismu, který německou kulturní veřejnost šokoval, byl do jisté míry plodem jeho civilizační skepse. Připomeňme, že ještě hlouběji a na delší čas podlehl fascinaci fašismem také Ezra Pound (viz Respekt 12/95). Benn jako lékař dobře znal propasti fyzické, mravní i sociální bídy a jako pruský důstojník se nikdy docela nesmířil s režimem, který Německu ve Versailles nadiktovaly vítězné mocnosti. Hektické intelektuální hemžení ve Výmarské republice sledoval s nedůvěrou a štítivě se distancoval od vlivných lobbistických skupin v kultuře. Koncem dvacátých let si spočítal, že mu jeho literární práce vedle slávy vynesla od roku 1912 v průměru jen něco přes čtyři marky měsíčně. Lékařská praxe, která se po válce báječně rozjela na vlně všeobecné nezřízenosti, začala váznout: společnost se unavila, a mimo to se objevily nové a účinné léky. Benn byl jako většina Hitlerových voličů svým způsobem také obětí „krize“. Navíc hluboce pohrdal politikou, staral se jen o své pacienty a pak o duchovní dění ve vlastním nitru. Jarem 1933 byl opojen: „Konečně se něco dělo a nekecalo se jenom,“ vyjádřil později obecný německý pocit. Lid podle něj tehdy vložil do rukou jediného muže obrovskou sumu nahromaděné naděje, zoufalství, energie a vzteku - Hitler by se k moci nikdy nedostal, kdyby výmarští politici a intelektuálové „tak strašlivě nezklamali“.Pohrdání intelektuály bylo charakteristickým paradoxem vzdělance Benna. Proti jejich „vágnímu“ humanismu kladl přímočarost přírodovědeckého myšlení. S úděsem čteme jeho slova z roku 1933 o „obohacení nové lidské substance v národě (…) pomocí nejmodernějších - nebo jak uvidíme, nejstarších - metod: eliminací a chovem.“ Když prohlédl zločinnou podstatu nacismu, netajil se svým rozčarováním. Následovaly nebezpečné útoky nacistického tisku: byl označován za perfidního intelektuála, tvůrce „zvrhlého umění“, a podezírán z židovského původu. Útočiště našel v armádě. Uzavřel svou soukromou praxi a 1. dubna 1935 nastoupil znovu do Wehrmachtu jako vojenský lékař. O tři roky později byl definitivně vyloučen z Říšské spisovatelské komory a jakákoli literární činnost mu byla zakázána.

Básníkem národa

Druhou světovou válku přečkal Gottfried Benn jako plukovní lékař v polském týlu východní fronty. Přes zákaz hodně psal a položil tehdy základ svému pozdnímu básnickému i esejistickému dílu. Na jaře 1945 se vrátil do Berlína (jeho druhá žena Herta zahynula v polabském Neudorfu obsazeném sovětskými vojáky). Básníkovo jméno figurovalo na seznamech bývalých nacistů (ačkoli nikdy nebyl členem NSDAP), a proto mu první poválečná sbírka veršů Statické básně mohla vyjít teprve roku 1948 ve Švýcarsku. Až dosud exkluzivní tvůrce, který v sobě spojoval radikálního modernistu s aristokratickým konzervativcem a který dav leda provokoval anebo před ním unikal do temné nepřístupnosti, náhle oslovil celý národ. Jeho řeč se přitom příliš nezměnila. Změnili se čtenáři. Měli čerstvou zkušenost s koncem světa: na vlastní kůži prožili totální krach a dostali se na nulový bod naděje. Celoživotní zkušenost velkého kultivátora pesimismu učinila z Benna básníka doby. Jeho sarkasmus vypaloval rány, jeho složité obrazy, často jen fragmentárně naznačené, byly najednou srozumitelné i mimo slova - jako hudba. Němcům po katastrofě mluvil z duše, protože od mládí katastrofu cítil ve vzduchu, a naučil se její atmosféru skvěle a mnohovrstevnatě vyjadřovat. Pozdní Bennovo dílo je adorací střízlivosti a stalo se významnou součástí léčebného procesu, jímž se národ, propadlý maniakálnímu velikášství, zbavoval abstinenčních příznaků. Šlo o to smířit se s lidským měřítkem snů, vrátit se k všednosti. Banalita, předválečným Bennem spíše vysmívaná, má v jeho pozdní poezii občas docela lahodnou chuť.V roce 1950 vydal Benn dvousvazkový soubor článků, deníkových záznamů a memoárových textů z třicátých a čtyřicátých let Dvojí život. Texty prvního dílu Životní cesta intelektualisty většinou vyšly už roku 1934. Druhý díl obsahuje zápisky z války a poválečných let. Kniha, která autenticky a s veškerou trapností dokládá autorovo krátké ideové sblížení s nelidským režimem, po němž následovalo dlouhé a bolestné vnitřní účtování, zapůsobila v poválečném Německu jako katarze: takoví jsme byli a musíme to unést. Její české vydání by jistě také stálo za úvahu. Dozvěděli bychom se víc o duši svých největších sousedů, ale také o nebezpečí fascinace totalitou. Obávám se, že žádný z našich básníků, spjatých s normalizací, k tak otevřené zpovědi nenajde odvahu.