Ve veřejném zájmu tajné

Praha, první červencové úterý, pět hodin odpoledne: na most Legií vbíhá početný zástup policistů a z obou stran jej neprodyšně uzavírá. Šnůra zastavených aut vmžiku dosahuje stovek metrů, roste i skupina nerozhodně přešlapujících chodců. Spěchající žena se ptá policisty, co se děje a jak dlouho se tady bude muset čekat. „Informace poskytuje tiskový mluvčí,“ odpovídá muž zákona stroze. Vše se vysvětlí až druhý den v novinách: Policisté prohledávali most po anonymním vzkazu, že na něm leží bomba. Pohled na hlouček zakřiknutých lidí čekajících před kamenně se tvářící uniformou vypovídá hodně o tom, jak je to v Česku s ústavním právem občanů na informace. Pro ty, kterým se to zdá málo, jiný příklad. Advokátní kancelář Baker & Mc Kenzie požádala nedávno Úřad vlády, aby mohla nahlédnout do usnesení ministrů ohledně našeho petrochemického průmyslu. Žádosti nebylo vyhověno. Ne snad, že by dokument obsahoval tajné a zákonem chráněné údaje, ale z principu. Jak bylo advokátům vysvětleno, jsou z rozhodnutí vlády všechna vládní usnesení „interním materiálem“, který nepatří do rukou veřejnosti, a je poskytován pouze „příslušným správním orgánům“.

Přiměřené informace

Podle Listiny základních práv a svobod, což je vedle ústavy náš nejdůležitější právní předpis, mají úředníci povinnost „přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti“. Pokud to však neudělají, nehrozí jim žádný trest. Navíc gumové slůvko „přiměřeně“ dovoluje libovolný výklad: může znamenat…