Ten film platím já

Loňských devatenáct českých filmů stálo kolem tří set milionů korun, letos se jich natočí nejméně dvaadvacet a budou stát ještě víc. Naše dva mezinárodní filmové festivaly (Zlatý Golem a Karlovy Vary) stály podle předběžného rozpočtu přes sto milionů, což je částka, za kterou by se pro česká kina dalo nakoupit čtyři sta zahraničních titulů. To vše za situace, kdy se stát na výrobě filmů a přípravě festivalů podílí minimálně. Přebujelá česká kinematografie tak de facto představuje naplnění snu Václava Klause: filmy natáčí ten, kdo na to sežene peníze.

Na velkém mejdanu

Důvody, proč je dnes relativně jednoduché sehnat peníze na film nebo na mezinárodní festival, jsou různé: od zbohatlického furiantství přes poctivé přesvědčení až k potřebě proprat nezdaněný příjem. Otázka ale zní, zda to tak může být věčně, zvláště když většina českých filmů je nejen prodělečná, ale i umělecky podprůměrná. „Všichni, kdo dnes tak nezodpovědně mámí ze sponzorů peníze na mizerné scénáře, prokazují českému filmu do budoucna medvědí službu,“ říká šéf barrandovských ateliérů Václav Marhoul. "Sponzoři časem zjistí, že vypadají jako hlupáci, když podporují podobné nesmysly, a pak bude těžké dostat z nich peníze na dobrý film."Marhoul ví, o čem mluví. Liberalizace filmového průmyslu u nás proběhla před pěti lety a přinesla leccos pozitivního. Například šance začátečníků i pokročilých režisérů je prakticky stejná: kdokoliv může zkusit režírovat nebo produkovat, a jestliže je…