Slepou uličkou vědy ke konceptuální manýře

Ke svému staršímu výroku chci být dráždivým prvkem v české kultuře se Jiří David (*1956) znovu přihlásil tím, že jej spolu s dalšími výňatky ze své časopisecké publicistiky vystavil ve vitríně jakožto doplněk expozice Skryté podoby, která v Rudolfinu potrvá do 27. srpna. Přiznejme hned, že se multimediálnímu umělci ono předsevzetí vskutku daří naplňovat: v Rudolfinu obyčejně karikatury k vidění nebývají.

Nedorozumění na přivítanou

Výstavu bezmála stovky fotografických diptychů uvádí v předsálí videozáznam, jenž má návštěvníkům přiblížit, jak podobizny slavných vznikaly. Avšak není se vlastně čím vykázat. Z pořadu je patrná hlavně snaha o zviditelnění osobního setkání s elitou. A protože běží především o zámořský pobyt, je pracovní deník prokládán letmou turistikou po západním a východním pobřeží Spojených států - zejména napříč oslňujícím Manhattanem. Konsternované oko kamery tu dokáže nemotivovaně prodlévat deset vteřin (pro film setsakra dlouhých) na počitadle podlaží během jízdy výtahem. Tuto pseudoreportáž spoluvytváří David sám: „Přicházím k domu Arthura Millera, procházím garáží…“ Kdykoli pak dojde na portrétování, ukáže se, že veškerou práci zastanou fotografové. A co umělec? - Vybírá autogramy. Někdo by snad mohl říci, že se David předvádí s odzbrojující naivitou; kdo však není na eufemismy, nebude si zastírat, že je svědkem vleklého trapasu.

Koketování s vědou

O technice, kterou Davidovy „skryté podoby“ vznikají,…