Mystika velká i každodenní

Generace Petra Císařovského (* 1950) prožívala vnímavý dětský věk v letech šedesátých; vrůstala do světa nadějí. Na samém prahu dospělosti, dřív, než se stačila vyslovit, ji roztříštila a mravně zmasakrovala normalizace: někteří emigrovali, jiní se nechali zkorumpovat režimem, mnozí se uzavřeli do soukromí nebo přežívali v různých nekonformních skupinách. Po listopadu 1989 se ukázalo, že tato generace, co se týče umění, jako generace prakticky neexistuje. Zůstali z ní pouze soliterní jedinci.

Od materiálu k myšlence

K takovým osamělcům, kteří stranou davu vytvořili svébytné dílo, patří i Císařovský. Vyrůstal v rodině významného teoretika umění, ale svou cestu si hledal sám. Nejdřív se vyučil v Jihlavě kovářskému řemeslu a pak nějaký čas střídal různé pracovní poměry; jednu dobu byl i „bedňákem u bigbítu“. V letech 1969–1976 absolvoval obor sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale i v sochařství zůstal věrný svému osudovému materiálu - plastiky od počátku koval ze železa. Spojení umění s řemeslem se ukázalo jako šťastná volba. V dalších letech se Císařovský pro obživu věnoval užité tvorbě, zejména různým realizacím pro architekturu, ale zároveň vznikaly v jeho kovárně uprostřed kokořínských lesů první cykly volných plastik. Navazoval v nich sice na „železné sochařství“, které se ve světě úspěšně prosadilo hlavně v 50. letech (Cesar, Müller, Chillida, Rozsak), ale už tehdy bylo pro jeho orientaci podstatnější velké sochařství bez…